Alergie na strany je spouštěčem rakoviny
Rozhovor s Petrem Fialou o evropské pravici
Dnes máme problém s různými novými politickými alternativami. Znamená to konec tradičních stran?
Politické strany jsou opakovaně vystavovány různým výzvám, někdy vznikne vlna podobných stran v různých zemích. Tak to bylo třeba s ekologickými stranami, zažili jsme menší vlnu separatistických stran. Teď sílí strany, které populisticky dokážou vyjádřit obavy lidí z důsledků integrace a globalizace. Po ideově vyhraněných, kompetentních, „tradičních“ stranách se silným programem je ale po čase znovu a znovu poptávka, a tak je to dobře. Určitě jistou krizi klasického stranictví prožíváme, není to ale žádná tragédie. Demokratická politika znamená pohyb a změnu. Ale není důvod si myslet, že je to konec demokracie. V posledních dvou letech v klíčových evropských státech žádní radikálové nevyhráli.
Asi sleduješ vývoj německé AfD, rakouských Svobodných, polského Práva a spravedlnosti, maďarského Fideszu…
Samozřejmě je sleduji dlouhodobě, třeba Svobodné už od 80. let. Přestože to z České republiky vypadá, kolik toho mají podobného, tak v praxi to tak úplně není. Vyčlenil bych z toho AfD, ta se od strany „profesorů“ posunula k extrémním pozicím. Jedna věc je na těchto stranách z hlediska demokracie pozitivní – dokázaly včas vystihnout „znamení doby“, ujmout se nespokojených voličů, ale současně zůstat v rámci demokracie; dokonce některé z nich jsou v podstatě establishmentové. Já vím, že tento názor zní neortodoxně. Jenže říkat o Svobodných, o Orbánovi nebo o Právu a spravedlnosti, že to jsou extrémisté ohrožující demokracii, je nebetyčná hloupost.
A tvůj vztah k tradičním pravicovým stranám v Evropě?
Mně vždy byly sympatické politické strany tzv. všelidového typu, které dokážou integrovat voliče zprava ke středu. Ve střední Evropě, ale taky třeba v Itálii, to tradičně byly strany, které se označovaly za křesťansko-demokratické, ale ne takové, jaké známe u nás. Jsou mnohem širší, otevřenější, sekularizovanější. Mají v sobě konzervativní i liberální prvky. A k tomuto typu stran patří podle mě i ODS, byť samozřejmě v posledních letech prochází složitou situací.
Je to zajímavý vývoj. Na sjezdu německé CSU poslouchám rakouského ministra zahraničí Kurze z ÖVP, který mluví o migraci a problémech Evropy kritičtěji než Orbán s Kaczynským dohromady, a CSU mu nadšeně tleská. Evropská demokratická pravice se pozvolna mění, musí některé věci přehodnotit, aby nadále odpovídala na zájmy, potřeby a obavy svých voličů a odrazila útok populistů a extremistů. Musíme pravici zmodernizovat a učinit názorově odvážnější. A u toho mě baví být.
Které země trápí podobné problémy, jako máme s politickým stranictvím my?
Tyto problémy mají v každé zemi trochu jiný rozměr. U nás je třeba neuvěřitelně vysoká nechuť ke stranám. Být členem nějaké strany je téměř hanba. Jenomže alergie na strany je spouštěčem rakoviny. Krize politického stranictví je krize demokracie. Už jsem tu o tom jednou mluvil. Demokratický politický systém bez politických stran nelze mít, zato lze mít autoritativní režim se špatnými populisticko-extremistickými stranami.
Jistě jsou některé společné výzvy, kterým v Evropě čelíme, ale bojišť je mnoho a každý si ve své zemi svůj zápas o svobodu, demokracii a zdravý rozum musí vybojovat sám. Nezáleží jen na kvalitě politiků a stran, to je historicky nesmysl, ale především na vůli lidí udržet demokratický systém. Bez této vůle nám nepomůže nic. Demokracie potřebuje demokraty, tak protivně jednoduché to je. Protivné proto, že to klade nějaký nárok na všechny, nejen alibisticky na někoho. Spasitelé v demokracii nejsou, falešných proroků se najde vždycky dost.
