Slibné dny pro české komunisty. Jejich cena může být vysoká

Doba je neklidná a nepředvídatelná, těžká mračna na obzoru, cesta se ztrácí v mlhách, střelka kompasu se točí jak káča a odmítá ukázat směr. Ale jedna jistota by tu přece jenom byla – Komunistická strana Čech a Moravy. Pořád stabilní, nebo tak navenek alespoň působí, v průzkumech pořád vykazuje ta svá procenta, je plus minus na svém. Přestala být monopolním vnitropolitickým strašákem, ty nejhorší scénáře dnes nejsou spojovány s nástupem komunistů k moci, jestli se ten či onen je ochotný spojit s komunisty už není vnímáno jako zásadní otázka, která by se měla vznášet. Čeští komunisté jsou v mnoha ohledech překonáni. Ve virtuálním světě se dají najít smrdutější splašky než jejich Haló noviny (duch HaNo také zvesela vane Pražským hradem), nejsou to jenom oni, kdo mluví o minulém režimu jako o nadřazeném tomu porevolučnímu, nejsou to jenom oni, kdo dnes projevují bezvýhradnou oddanost Moskvě, současný Kreml má v zemi vlivnější obhájce, i ve sférách antiamerikanismu nebo, jak se říká, antisionismu se na české scéně najdou srovnatelní přeborníci.

Vlastně přišli o všechno, čím byli na české politické scéně v tom špatném slova smyslu ojedinělí. A ani se nesnažili, naopak, jejich nedávno zvolený místopředseda Skála je kádr toho typu, z nějž se odpůrcům minulého režimu dělá nevolno. Strašidelný zámek české politiky ale nabízí neokoukanější a hrozivější atrakce, publikum je uvyklé na setrvalý přísun novot, kterých se dostává.

Komunisté uprostřed toho všeho mohou působit všedně. A jistě jim to tak vyhovuje, protože na jejich podporu to zjevně vliv nemá. Mezi protisystémovými stranami mohou působit jaksi profesionálně ve srovnání s přehlídkou nezvládnutelného ega a malichernosti, již skýtají jiná krátkodechá protestní hnutí. Komunistická strana v dobách své vlády nebývala jenom ideologie, ale taky technologie moci, moc chápaná jako smysl a účel, disciplína. Teď se tyhle tradice hodí.

„Komunistická otázka“ v české politické debatě už téměř nepadá, ne proto, že by byla zodpovězena, spíš se ztratila, vyšuměla. Jen málokomu dnes KSČM připadá podstatná, už ani ti neohrožení bojovníci proti „primitivnímu antikomunismu“ a jeho (iluzorní) dominanci z řad tzv. nové levice dnes nesní o společné vládě a nedávají ve svých časopisech prostor Martě Semelové. Vyrostly od té doby jiné barikády. Komunistická otázka vyšuměla, komunistická strana tu zůstala, za čtvrtstoletí adaptovaná na situaci, kdy nemá v dosahu dominantní podíl na moci, jenomže nemusí pršet, jen když kape. A dnešek na české komunisty jistě působí velice slibně, v povolebních licitacích může jejich cena být docela vysoká. Mohou v tom vidět příslib lepších zítřků v těch přicházejících časech, kdy se třeba stanou významnou součástí nějakého národně socialistického bloku, silou možná ne dominantní, ale významnou, bez níž to na jejich straně spektra prostě nepůjde.