Balkanizace Ukrajiny v přímém přenosu

Ozbrojený konflikt na Ukrajině probudil i noční můry hrůz, které se v 90. letech děly v bývalé Jugoslávii. Přestože výchozí podmínky jsou samozřejmě výrazně odlišné, skutečně můžeme u obou konfliktů identifikovat některé společné rysy. Vedle toho lze říci, že tyto vzorce vidíme i u dalších současných vnitrostátních konfliktů. Vnucuje se tak otázka, zda na Ukrajině opravdu hrozí opakování některých krvavých balkánských hororů.

Podívejte se na video: Zřícené domy, ohořelá auta. Slavjansk dnes

Ten snad nejdůležitější společný vzorec, který dnes můžeme vidět nejen na Ukrajině, ale třeba i v Sýrii, dříve typicky v Jugoslávii (ale třeba také v Libanonu, Somálsku či Iráku), se obvykle označuje termínem „glokalizace konfliktu“. Tento novotvar je složeninou slov „globalizace“ a „lokalizace“ a výstižně charakterizuje proměnu vnitrostátních konfliktů (chcete-li občanských válek) v období přibližně počátku od 80. let 20. století, byť některé příznaky této transformace bylo pochopitelně možno pozorovat už dříve.

Po většinu studené války bylo typické, že v téměř kterémkoli vnitrostátním konfliktu se střetly síly prozápadní a prosovětské. USA a SSSR vlastně vedly „války v zastoupení“ pomocí svých spojenců a satelitů. Vzestup dalších sil (jako je Čína nebo radikální islám) ovšem způsobil, že se toto uspořádání začalo komplikovat, což ještě urychlilo rozpad sovětského bloku. Stále platí, že se vnitrostátní konflikty „globalizují“, tedy stávají se také nástrojem pro boj (super)velmocí o vliv, ale současně se začínají také zřetelně „lokalizovat“.

Povstání převážně sunnitského obyvatelstva proti Asadovu režimu v Sýrii se proto proměnilo nejen v „přetahování“ mezi Západem, Ruskem a radikálními islamisty (jimž zjevně moc nejde o samotnou Sýrii, ale spíše o globální džihád), ale také v prostředí, v němž vystoupaly nahoru místní autority ve formě klanových a kmenových vůdců, náčelníků a „warlordů“, kteří sledují především svoje lokální zájmy. Téměř shodně se vyvinul rovněž konflikt v Iráku a celé dějiny Afghánistánu nejsou vlastně ničím jiným.

Klíče k Ukrajině drží lokální oligarchové

Ukrajina nabízí podobný obrázek. Odpor mnoha obyvatel západní části Ukrajiny proti politice proruského prezidenta Janukovyče se vyvinul takřka ve „válku v zastoupení“ Západu a Ruska, ale kromě toho posunul na novou úroveň moc místních autorit. Ano, oligarchové byli vždycky hodně silným mocenským elementem, přesto však museli pořád nalézat i konsensus s politiky v Kyjevě. Současný konflikt je této nutnosti vlastně zbavil.

Patrně nejlépe ilustruje tento nový trend situace v Dněpropetrovsku, kde nový gubernátor Ihor Kolomojskij sice formálně stojí na straně Kyjeva, ovšem ve skutečnosti si spíše buduje vlastní „království“. Přestože obyvatelstvo „jeho“ města a okolí je proruské, přímé připojení k Rusku má jen malou podporu. Kolomojskij sponzoruje ukrajinskou armádu, ale současně již vytvořil i vlastní polovojenské síly. Podobné choutky má Rinat Achmetov v Donbasu, jenž se ale musí potýkat s daleko silnějšími proruskými separatisty.

Mohlo by se zdát, že ti jednají výhradně jako „prodloužená ruka Moskvy“, jenže skutečnost je taková, že i mezi nimi existují ostré spory. Některé skupiny jsou fakticky pouze lokální milice (či spíše gangy), jejichž politická loajalita ke komukoli je víc než sporná. Aktivity proruského „batalionu Vostok“, který pacifikuje některé separatisty v Doněcku, dokládají, že si ani Moskva nemůže být mnohými „proruskými“ skupinami příliš jistá.

Klíče k budoucnosti Ukrajiny tak patrně nedrží nezkušená a slabá vláda v Kyjevě, nýbrž právě mocní a pragmatičtí oligarchové. Mohou nejvíce těžit z „glokalizace“ konfliktu, jelikož klidně mohou „změnit strany“, s čímž mají ostatně své zkušenosti, neboť třeba Achmetov byl dlouho pevným spojencem Viktora Janukovyče. Oligarchové navíc mohou na lidi ve „svém“ městě či oblasti působit silněji než vzdálený Kyjev či Moskva.

Právě zde leží i odpověď na onu strašidelnou otázku z úvodu. Stále více se ukazuje, že se moc na Ukrajině přesunuje do rukou místních autorit. Tak tomu bylo a je i v řadě dalších konfliktů, kde centrální vláda drží jen formální moc. Teď tedy bude nejvíce záležet na tom, jak se budou chovat oligarchové a velitelé lokálních ozbrojených sil, kteří jednají především v zájmu svém, nikoli v zájmu Moskvy či Kyjeva (případně Bruselu a Washingtonu). Zejména tito muži proto dnes mají v rukou i životy ukrajinských civilistů.