Život v bublinách. Klinika, nebo Konvička? Prostě si musíte vybrat

Kdo sleduje veřejnou debatu, odnese si z ní dojem, že žije v zemi, kde je společnost rozdělena nějakou tvrdou civilizační linií. Na její jedné straně stojí síly „dobra“, které jsou velmi často vydávány za „západní“. Na druhé straně jsou líčeny východní síly, které nás mají stále více stahovat do východní, autoritářské sféry, vlády pevné ruky. Je to vyhroceně a fatalisticky škatulkováno na dělení mezi Brusel (tedy spíš Berlín) a Moskvu.

Západní demokrat je v tom dělení ten, kdo chce otevírat Evropu muslimským migrantům. Kdo je k tomu skeptický, je okamžitě zařazen za východní hranu jako ustrašený Čecháček nebo rovnou xenofob. Vypadá to, že se každý musí rozhodnout, jestli bude v konceptu rozdělené společnosti zastáncem aktivistů, vítajících migranty kolem pražské Kliniky, nebo bude už při zdrženlivosti k migraci zařazen mezi příznivce xenofoba Konvičky. Prostě si musí vybrat: Klinika, nebo Konvička.

Symboly jsou samozřejmě pro společnost a veřejnou debatu důležité. Musejí ale symbolizovat to, co se v ní skutečně odehrává. Média si vždycky vybírala a budou vybírat silné příběhy, názory a události, protože přitahují pozornost čtenářů. Smysl a relevanci ale mají jen ve chvíli, kdy jsou to jen vyhrocenější obrazy reality, kterou společnost zažívá. Když jsou to marginální úkazy bez hlubšího dopadu, je to jen referování o bizarních postavách, událostech nebo fenoménech. Většina lidí má najednou dojem, že veřejná debata vůbec neodráží svět, v němž žijí, ale líčí jim nějaký úplně jiný, ve kterém se neobjevují jejich názory, hodnoty ani problémy. A přestávají tomu, co je jim předkládáno, přirozeně věřit. Elity, které jim takovou veřejnou debatu servírují, se pro ně stávají nedůvěryhodnými.

V té chvíli přestávají být elitami, protože nemají schopnost žádný tón udávat. Žádné širší vrstvy je totiž nenásledují. Právě schopnost vést a hrát roli vzoru je rolí elit ve zdravé společnosti. Ti, kdo sami sebe považují za vyvolené, ale jaksi nemají schopnost nikoho přesvědčit a vést, žádnými elitami nejsou. Jsou to pseudoelity nebo spíš karikatury elit.

Do tohoto stadia se dostala řada západních zemí. Naplno to můžeme sledovat ve Spojených státech, kde právě z propasti mezi elitami vedenou veřejnou debatou, úplně ignorující svět, v němž žije většina Američanů, vzešel Donald Trump.

Pohled na naši veřejnou debatu a to, co z různých sociologických průzkumů o hodnotách, politických a společenských postojích víme o společnosti, ukazuje, že míříme do podobné pasti.

Celý text Lenky Zlámalové čtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo ZDE.