Konec levice. Voliči napříč Evropou trestají socialisty za zradu

Někde se stala chyba. Sociální demokraté byli ještě před dvěma lety nejsilnější politickou silou v Evropě. Následovalo období, v němž evropská ekonomika zvyšovala výkon, sociální demokraté z toho však netěží. Právě naopak. Rok 2017 pro ně může zčistajasna být rokem konečného úpadku. Hnutí, které vzniklo před 150 lety, může napsat své poslední kapitoly také v Česku.

Prezidentské volby ve Francii proběhnou na přelomu dubna a května. Takřka na sto procent je však jisté, jak dopadne Socialistická strana, která místo v čele státu obhajuje. Kdyby šlo jen o to. Dosavadní prezident François Hollande v listopadových průzkumech zjistil, že by ho volilo necelých deset procent voličů, a že by tedy skončil až na pátém místě. Tak špatný výsledek kandidát socialistů nezaznamenal od dob Françoise Mitterranda, a proto se Hollande jako první francouzský prezident od založení páté republiky rozhodl, že nebude obhajovat. Poslední lednovou neděli rozhodlo hlasování socialistů, že ho nahradí outsider Benoît Hamon, jenž byl před deseti lety mluvčím strany a před třemi lety držel pár měsíců funkci ministra školství. Také jemu průzkumy slibují zisk okolo osmi procent.

Ještě předtím, počátkem března, proběhnou parlamentní volby v Nizozemsku. Potíže má Strana práce (PvdA), která je v současné vládě menším partnerem liberálního premiéra Marka Rutteho. Průzkumy jí slibují zisk okolo sedmi procent, který by stačil na šesté nebo sedmé místo. Přitom PvdA byla v poválečných volbách jen jednou horší než druhá a nikdy neměla pod 15 procent. Předpověď se nezlepšila, ani když členové strany v prosinci nahradili předsedu Diederika Samsoma vicepremiérem Lodewijkem Asscherem, jediným politikem, který stál o místo v čele kandidátky.

Konečně v září proběhnou německé volby. Také do nich jdou sociální demokraté jako menší partner konzervativní kancléřky Angely Merkelové. Hrozící porážku se minulý týden pokusil odvrátit předseda strany a vicepremiér Sigmar Gabriel tím, že se vzdal stranických funkcí a navrhl jako volebního lídra šéfa europarlamentu Martina Schulze. „Trenéři se mění, když je mužstvo na dně tabulky,“ konstatoval Gabriel. Nejde ani tak o hrozbu, že strana už počtvrté za sebou nebude mít kancléře. Preference se na konci Gabrielova období pohybovaly na dvaceti procentech. Tak špatné to nebylo od války, strana se navíc musí třást i o místo korunního prince, když populistická Alternativa pro Německo (AfD) dosáhla už na patnáct procent. Schulz mluví o volebním vítězství jen z povinnosti, za úspěch by považoval každý výsledek nad pětadvaceti procenty.

Volby v Nizozemsku, Francii a Německu změní Evropu, na tom se shodnou všichni pozorovatelé a komentátoři. Obvykle počítají s tím, že převratem bude vzestup radikálních stran na pravici, ať jde o francouzskou Národní frontu a nizozemskou Stranu pro svobodu, které sahají po volebním vítězství, nebo Alternativu pro Německo. Epochální událostí však mnohem spíše bude pád sociálnědemokratického hnutí, jedné z hlavních sil, která vybudovala blahobyt poválečné Evropy.

Případ tří zmíněných zemí není výjimkou. Na konci roku 2014 řídili socialisté či sociální demokraté pět z patnácti „starých“ zemí EU, v dalších pěti se podíleli na vládní koalici. Od té doby s jedinou výjimkou prohrávali všechny volby a po očekávaných letošních porážkách jim zůstanou jen čtyři místa hlavy státu (Portugalsko, Itálie, Rakousko, Švédsko) a jedna další účast ve vládě (Lucembursko).

Celý článek si přečtěte na EchoPrime
a v Týdeníku Echo