Promlčet se až ke katastrofě
Různost názorů patří k demokratické debatě. Ohňostroj polopravd a hloupostí zahustil prostor tak, že seriózní debata o Evropské unii začíná být nemožná. Jenže důvodů, proč je třeba o Unii kvalifikovaně mluvit, je dost: neinformovanost veřejnosti, prvoplánový vztah k EU, odtažitý postoj domácích politiků, tzv. „pozlacování“, euromýty, ruská propaganda i nízká zábavnost všech důležitých unijních informací.
1) Neinformovanost. Výzkumy bohužel ukazují jeden fakt: čím menší znalosti o EU, tím negativnější názor. Největší euroskeptici neznají rozdíl mezi Evropskou komisí, Evropským parlamentem a Evropskou radou. Stejně tak je jim zcela cizí rozdělení pravomocí mezi členskými státy a Unií. Nevědí například, že ochrana hranic nepatří do pravomocí EU. Ale chtějí vystoupit.
EU je dost komplikovaný útvar, něco mezi volným státoprávním uspořádáním a mezinárodní organizací, který do klasických škatulek nedokáží zařadit ani odborníci. Není vůbec divu, že normální Čech nerozumí. Jenže o to překvapivější je ochota vyjadřovat svůj negativní názor k tak složitému problému. Je to na pováženou, zahráváme si se sebepoškozováním a neodpovědným přístupem k vlastní budoucnosti, svobodě a bezpečí.
Poslední příklad neinformovanosti je jen několik dní starý: Nizozemci hlasovali v referendu o smlouvě o přidružení EU-Ukrajina, ale mnozí z nich se domnívali, že hlasují o členství Ukrajiny v EU.
2) Vztah médií k EU. Česko má v Bruselu u unijních institucí tři akreditované novináře, stejně velké Maďarsko jich má patnáct, osmkrát větší Německo jich prý má sto deset. Cestou po německé dálnici se tak z rádia dozvíte detaily o fungování unijních institucí, které v ČR vůbec neznáme. A to pomíjím mantru úspěšného článku „Chceš-li, aby o EU v Praze někdo vůbec napsal, zpráva musí být negativní nebo komická.“
3) Brusel a my. Je módou otírat se o „zlý Brusel“. Není to jen naše specifikum: když se prosadí něco užitečného, pak je to zásluha domácího politika. Ale za všechny nezdary může „zlý“ Brusel. Nicméně žádné rozhodnutí na evropské úrovni se neobejde bez české účasti, ať už jde o ministry, poslance či diplomaty. U všeho jsme, jenom jaksi laxně a nepozorně.
Kdy jste naposledy slyšeli vládního politika zastat se nějakého nepopulárního unijního opatření, kde Česko v Radě hlasovalo pro? Troufne si vám český politik vůbec říci, že Česko tehdy hlasovalo pro – u nás zesměšňované – spořivé žárovky?
4) Tzv. pozlacování je druh tzv. legislativního přílepku, kdy při přenosu dohodnutého evropského závazku do českého zákonodárství se do schvalované normy přidá i naprosto stupidní české opatření s tím, že „Brusel to tak chce“. Vzpomínáte na povinné balení volného pečiva či bezdotykové kohoutkové baterie? Ne, to po nás zlý Brusel nechtěl ani omylem. Pozlacování se bohužel děje tolik, že se na toto téma konají celé vědecké právnické konference.
5) Euromýty jsou oblíbenou disciplínou, jsou zábavné a pohoršující, ale jejich informační hodnota je rovna nedávné recesi „arabské číslice v Česku nechceme“. Patří sem nejen nesmysly jako „Kolik slov má nařízení EU o zelí“ (žádné takové nařízení neexistuje!), ale i fotografie poloprázdného plenárního sálu EU, které často vůbec nezobrazují plenárku EP.
6) Ruská propaganda sleduje svůj zájem na rozložení EU, protože silná evropská spolupráce půlmiliardy lidí je trnem v jejím velmocenském oku. Rozbitá Unie rovná se o jednoho soupeře méně. Rusové přemýšlejí hlavně o sférách vlivu, ne o právu států a jejich občanů samostatně se rozhodovat
7) Rozum versus emoce. Bono, frontman skupiny U2, nedávno řekl, že Evropa je myšlenka, která se musí stát emocí. Václav Havel už v roce 1994 prohlásil, že evropská spolupráce oslovuje jeho rozum, ale ne srdce. I mě samotného, milovníka vtipů, znervózňuje, že jsem nikdy neslyšel o EU dobrý vtip.
Pro normálního člověka s běžnými starostmi je to velmi obtížné prostředí pro vytváření názoru, i když má dobrou vůli nepodlehnout lžím. Politikové se bojí pípnout. Mlčící většina se dívá, nevěří, že by našemu kontinentu mohlo něco hrozit, a tak se můžeme společně promlčet až k obvyklému „kdo by to byl tušil“? Ostatně to tak děláme často.
Je 9. května 2016. Den Evropy. Cesta z Evropy může být rychlá, krátká a bezbolestná. Stačí si jen zacpat uši a počkat až „to“ přijde. Cesta do Švýcar to ovšem nebude, spíš na Ukrajinu. Korupce, rozpočtový chaos a vlk za dveřmi.
