Země, kde se nedaří integrace. Německo je evropská trojka

Jedním z hlavních témat, podle nějž se budou Britové už 23. června rozhodovat v referendu o svém setrvání v Evropské unii, je migrace. Přesněji řečeno schopnost mít nad ní kontrolu a omezit ji. Značná část britské společnosti má pocit, že těch migrantů je ve Spojeném království už příliš mnoho. A že zdaleka ne všichni přichází za prací, ale prostě jen za lepší životní úrovní. Tu jim pokud nepracují, samozřejmě musí financovat ostatní ze svých daní. Ten pocit není neoprávněný.

Statistický úřad Evropské unie Eurostat zveřejnil nová čísla o pracovní aktivitě domácích a přistěhovalců. Ty rozděluje na občany států Evropské unie a ty, kdo přišli ze zemí mimo ni. Integrace do společnosti je složitý a dlouhý proces, který může trvat generace, i když je úspěšný. Racionálně uvažující lidé napříč názorovým spektrem se ale jistě shodnou, že schopnost pracovat, je jakési integrační minimum. Podmínka nutná, nikoliv však dostačující proto, aby člověk mohl aspirovat na to nebýt závislým na společnosti, do níž přišel, ale mohl se cítit jako její důstojný člen.

Rozdíl mezi tím, kolik v jednotlivých zemích pracuje domácích a přistěhovalců, se dá velmi zjednodušeně označit za měřítko integračního úspěchu. Británie z toho na evropské poměry vychází průměrně špatně. Jako měřítko používá Eurostat ‚míru aktivity‘. Do ní se počítají lidé ve věku od 20 do 64 let, kteří pracují, nebo jsou vedení jako nezaměstnaní. To jsou ale ti, kdo se snaží práci najít a nesklouzli do sociální pasti dlouhodobé neaktivity. Čísla jsou z roku 2015.

Mezi Brity je aktivních 80,8 procent z nich. Cizinci ze zemí Evropské unie, kteří na ostrovech žijí, dosahují ještě lepšího výsledku než domácí – 85,9 procenta. Z přistěhovalců ze zemí mimo Evropskou unii pracuje jen 69,2 procenta. Rozdíl 11,6 procenta mezi domácími a migranty ze států mimo EU je na evropské poměry velmi přijatelný. Dá se říct, že Británie je zemí, kde se integrace relativně daří. S výjimkou malého Lucemburska je na tom Londýn nejlépe z celé západní a severní Evropy.

Nejhůř je na tom naopak Nizozemsko. To má s 82,2 procenta hodně vysoký počet aktivních domácích, ale jen 59,6 procenta přistěhovalců ze zemí mimo EU. Rozdíl 22,5 procent je rekord v neintegraci. Druhá pozice patří Finsku. Pracovně aktivních je tam 80,2 procenta domácích, ale jen 61,5 procenta migrantů ze zemí mimo EU. Rozdíl 18,8 procent v pracovní aktivitě je srovnatelný s německými 18,3 procenty. Mezi Němci pracuje nebo práci hledá 83,3 procenta z nich. To je mimochodem rekord z celé Evropy. Mezi migranty ze zemí mimo EU je to ale jen 64,7 procenta. Pak následuje Francie s rozdílem 15,6 procenta mezi domácími a migranty mimo EU, Švédsko s 15,3 procenty a Belgie se 14,6 procenty.

Mimochodem, ve většině těchto zemí mají cizinci ze států Evropské unie srovnatelnou a v řadě případů dokonce vyšší pracovní aktivitu.

Velmi zjednodušeně se tedy dá říct, že přistěhovalectví ze zemí Evropské unie je pro vyspělé země západní a severní Evropy přínosem, zatímco příchod migrantů z oblastní mimo unii zátěží. Pokud tedy mají pravdu ti, kdo vysvětlují motivaci Angely Merkelové k otevření německých hranic snahou o vyřešení demografické krize a nedostatku lidí do německých továren, nemocnic a sociálních ústavů, kancléřka zjevně udělala chybu. Měla se zaměřit na lákání Čechů, Slováků nebo Estonců.

V Evropské unii jsou naopak země, jimž se migrace z prostoru mimo osmadvacítku vyplácí. Cizinci z nich jsou tam totiž aktivnější než domácí. Jsme jednou z nich. Mezi Čechy má práci nebo ji aktivně hledá 78,7 procenta, mezi migranty ze zemí mimo EU 79,2 procenta. Vysvětlení je jednoduché. Většina cizinců jsou Slováci nebo Ukrajinci, kteří skutečně přišli si lépe vydělat a snadno se začleňují do společnosti. Podobné skóre má i Slovensko a Maďarsko.

Jestli ale někomu migrace z prostoru mimo EU ekonomicky skutečně prospívá, je to jižní Evropa. Přistěhovalci jsou tam mnohem aktivnější než domácí. Největší rozdíl je v Řecku. Pracuje tam 72,6 procenta místních, ale 80,7 procenta přistěhovalců mimo EU. Ve Slovinsku je skóre 75,7 versus 83,5, v Itálii 67,9 versus 72,6 a ve Španělsku 78,7 versus 82,0.

Propastné rozdíly v míře integrace a pracovní aktivity budou mít jistě mnoho vysvětlení. Hlavní ale budou civilizační a kulturní. Zásadní roli bude hrát, z jakých kultur lidé do jednotlivých zemí přicházejí. A pak také to, jak je hostitelská kultura vzdálená původní domovské zemi nově příchozího. V Německu nebo Nizozemsku je ten rozdíl nejvíc propastný.