Krok pro Nobela a schod pro Dylana

Články o čerstvých nositelích Nobelovy ceny za literaturu jsou divný žánr. Obvykle se jejich autoři během chvíle snaží zjistit co nejvíce o laureátovi, jímž může být také osoba dosti exotická, do té doby třeba jim zcela neznámá: autor se přiznává, že se mu to stalo v posledních letech v případě švédského básníka Tomase Tranströmera (2011) nebo čínského prozaika jménem Mo Jen (2012). Google je tady velký pomocník…

A pak přijde v poledne zpráva, že Nobelovu cenu získal Bob Dylan… Ne, nebylo to úplné překvapení, protože o tom, že se vyskytuje mezi vážnými kandidáty, se píše už přinejmenším dvacet let. Ale zároveň bylo jasné, že k udělení nejvýznamnější literární ceny tomuto „písničkáři“ bude muset švédský výbor nalézt dosti kuráže a že bude muset počítat s tím, že vyslechne dosti kritiky. Z konvenčního hlediska skutečně Dylan není standardní spisovatel ani básník a jsou lidé – ne zcela bez autority –, kteří odmítají jeho písňové texty respektovat jako poezii. Jsou to pro ně sekundární útvary, které mohou obsahovat zajímavé nebo nečekané obrazy a metafory, ale jejichž výpověď není autonomní, nýbrž odvozená a bez hudebního doprovodu nemůže samostatně existovat. Volba Dylana je pro ně krok špatným směrem a znesvěcení vážnosti literární ceny.

A pak jsou tací – a také ne zcela bez autority –, kdo vidí v Dylanovi jednoho z největších moderních amerických básníků, autora, který nejenže zcela změnil pohled na písňový text (John Lennon prohlásil, že když poprvé slyšeli Dylana, bylo jim jasné, že musí změnit poetiku), ale zásadně obohatil imaginaci a obrazotvornost moderní doby, rozšířil prostory představivosti a toho, co lze slovem obsáhnout a vyjádřit. Vidí v něm umělce, který jako nikdo jiný spojil tradici s modernou, lidové umění s avantgardou, náboženství s rokenrolem, politiku s intimitou, rockovou hudbu s poezií – a stručně řečeno: vysoké umění s populární kulturou. A který při tom oslovil tolik lidí. Jeho roli v moderním umění lze přirovnat k té, jakou v něm má Picasso nebo Stravinskij, s tím, že je blízký i lidem, již ambice rozumět modernímu umění nemají. Z Dylana si každý odlupoval část, která mu byla nejbližší, přičemž jádro zůstalo vždy nedohlédnutelné. A udělal to tím, že toto své literární, básnické, osobní – často tajemné, zašifrované a těžko proniknutelné, ale vroucí a autentické – poselství spojil s univerzální, celému lidstvu srozumitelnou formou, tedy s hudbou. Tím vlastně vrátil literaturu k počátkům, k Homérovi a dávným rapsódům.

Dylan je génius i v tom, jak lidé, kteří ho potkali a trochu poznali (což ale není dost dobře možné, neboť Dylan je celoživotní hádankou), o něm říkají, že je vlastně obyčejný.

Slyšel jsem, že když byl před pár lety v Bratislavě, půjčil si kolo a jezdil jen tak podél Dunaje, mezi lidmi, kteří i kdyby ho poznali, měli by nejspíš pocit, že je to omyl či vtip. Dylan je už dávno obklopen nimbem mysteria, přitom je díky svému nekonečnému turné světu stále na očích. Jeho písně i koncerty jsou zvláštním zážitkem, a kdo to zažil, nikdy nemohl říct, že viděl a slyšel něco, co už viděl a slyšel předtím. Svým dílem je i on sám, je to „work in progress“, která je už tak bohatě „strukturována“, že poskytuje bohatý materiál literárním katedrám, už snad jako dílo Joycovo nebo Kafkovo.

V Praze byl po roce 1989 šestkrát a není vyloučeno, že se mu tu docela líbí. Připojím tedy návrh, jak by mohla Praha velkého básníka uctít. V roce 1994, při své první návštěvě Prahy, zašel Dylan na staroměstský židovský hřbitov. Byla však sobota a zavřeno. Dylan, s kloboukem na hlavě, stoupal na špičky a hleděl prý přes zeď u Uměleckoprůmyslového musea na náhrobky a pro sebe si mumlal: Úžasné. Na tom místě, kolem kterého jezdí tramvaje, by mohl stát třeba Dylanův schod.