Má smysl zakazovat roboty-zabijáky?

Z bezpilotních bojových letounů se stala jedna z nejvíce užívaných zbraní proti terorismu, byť jejich operace jsou spojené i s četnými kontroverzemi. Zabíjejí funkcionáře teroristických sítí, ale s nimi někdy umírají i civilisté. Přesto vývoj zbraní bez lidské osádky na palubě pokračuje a možná již záhy dosáhnou takové autonomie, že dokážou bojovat víceméně samostatně, tedy samy vyhledat cíl a rozhodnout o jeho likvidaci.

Rostoucí úroveň vyspělosti a schopností vojenských robotů (protože bezpilotní letouny nejsou ničím jiným) vyvolává i vzrůstající vlnu kritiky, která volá po zákazu „robotů-zabijáků“, třeba i prostřednictvím OSN. Může se zdát, že jde jen o další prapodivný plán od reality odtržených intelektuálů (a možná to tak skutečně je), každopádně ovšem toto téma získává pozornost, což dokládá i to, že tvoří hlavní téma remake úspěšného filmu RoboCop, v němž se střetává vyšší vojenská efektivita robotů s morálkou a city člověka.

Zbraně bez lidské osádky jsou tady již dlouho. Málokdo ví, že se první dálkově řízené letouny objevily už za I. světové války. Postupně rostla automatizace těchto prostředků a třeba během vietnamské války Američané rozsáhle užívali autonomně pracující průzkumná letadla. Pak se přidala i vozidla a plavidla bez osádky, tedy pozemní a námořní roboti. Tyto prostředky slouží jako cvičné terče, provádějí průzkum, hledají miny, hlídkují či zásobují. Už mnoho let mohou nosit zbraně, takže plní i přímo bojové úkoly.

Historie asi nepostrádá smysl pro ironii, což opět demonstrovala v listopadu 2001, kdy zemřel Mohammed Atef, vojenský šéf sítě al Kajda. Muž, který se významně podílel na naplánování útoků z 11. září (provedených unesenými letadly), byl zabit raketou, kterou vypálil bezpilotní bojový letoun Predator. Akcí těchto strojů přibývalo a prezident Obama z nich postupně učinil jednu z nejčastěji nasazovaných zbraní proti teroristické hrozbě.

Stále však dochází k chybám a umírají i civilisté (ačkoliv některé z těchto incidentů se posléze ukázaly být jako uměle zfabrikované). Je však potřeba si uvědomit, že neomylnosti dosáhnout nelze. Intelektuálně i morálně vysoká kritika mnohdy zapomíná, že právě špičkové chytré zbraně mají za následek dramatický pokles vedlejších civilních ztrát. Jeden konkrétní příklad: Tři měsíce náletů na Srbsko v roce 1999 způsobily smrt zhruba 500 civilistů, kdežto jedna noc náletů na Tokio v roce 1945 zabila přes 100 000 lidí (což je víc než puma v Hirošimě). Přesně naváděné zbraně prostě šetří životy civilistů.

Také z toho občas vycházejí zastánci dalšího zvyšování autonomie bojových robotů. Tvrdí, že chyby způsobuje především lidský faktor. Člověk se může při identifikaci prostě splést, může vystřelit příliš brzy nebo pozdě, může zaváhat, na chvíli ztratit pozornost, může mít strach, lze jej zmanipulovat, zkorumpovat či obelhat. Ale stroj nikoli. Robot bude z technického hlediska vždy rychlejší a spolehlivější, tedy prostě „účinnější“.

Ale proč? Ony slabiny lidí totiž vycházejí z emocí. Právě těmi se lidská bytost liší od stroje, jenž pouze matematicky kalkuluje. Zde leží hlavní argument odpůrců „robotů-zabijáků“, kteří varují před chladnou necitelností strojů. „Co ten robot cítí, když zabije dítě?“ ptá se příznačně jedna z postav filmu RoboCop. Zvyšování autonomie robotů z hlediska samostatného pohybu či sběru informací je v pořádku, ale pokud dojde na použití zbraní, vždycky by měl mít hlavní a poslední slovo člověk, který také nese odpovědnost.

Má tedy smysl „roboty-zabijáky“ zakazovat? OSN nemá (naštěstí nebo naneštěstí, dle názoru každého) právo zakazovat nějaké kategorie zbraní, to může učinit pouze mezinárodní dohoda, k níž se státy samy připojí. Skeptik praví, že pokud se zbraň projeví jako vojensky účinná, tak ji státy prostě budou užívat. Idealista namítne, že se již přece povedlo téměř zrušit chemické a biologické zbraně. Skeptik (cynicky, byť výstižně) opáčí, že s tím velmoci souhlasily zejména proto, že ty chemické jsou daleko méně účinné, než se obvykle soudí, zatímco biologické jsou naopak účinné až příliš, protože jaksi nerozlišují uniformy.

Právě tady možná leží odpověď na onu otázku ohledně „robotů-zabijáků“, neboť se mohou do určité míry podobat biologickým zbraním. Ty také po svém vypuštění fungují samy a nedají se účinně kontrolovat. A vojáci neradi předávají kontrolu nad zbraněmi komukoli jinému. To, že by „roboti-zabijáci“ fungovali zcela autonomně, je jistě technicky možné, avšak není vůbec jisté, že po tom vznikne skutečně silná poptávka.

Vojáci bývají zpravidla konzervativní a na nevratné změny hledí dost opatrně. Nasazení zcela autonomních „robotů-zabijáků“ by znamenalo, že by se generálové a admirálové náhle museli o svůj „monopol na válku“ (tedy právo válčit a nést za to odpovědnost) dělit se stroji. A to jim asi nepřinese žádné velké potěšení, třebaže by to měla kompenzovat vyšší vojenská efektivita. Někdy se smutně říká, že válka je krutá hra dospělých mužů. Nyní můžeme jenom spekulovat, zda by se vojáci vzdali moci nad svými ničivými hračkami.