Jak na plátce daní. Pokyn má krycí jméno Kombajn

Po prvním podání kontrolních hlášení byli všichni v pohotovosti, aby dokázali včas zareagovat na výzvy, které se očekávaly. Pokud píši všichni, tak tím myslím jak plátce, tak pracovníky finančních úřadů, kteří se zákazem dovolených, jak někteří tvrdili, očekávali administrativní smršť výzev. Nic se však nekonalo a pouze začaly prosakovat zprávy, že se „něco nepovedlo“ a že snad to druhé párování se již povede. Následoval interní pokyn s krycím názvem „Kombajn“, který popisuje, jak má správce daně správně postupovat, aby navázal na koncepci „ohrady na bílé koně“. Už z těchto názvů můžeme usoudit, jaký přístup má státní správa k plátcům, kteří plní státní rozpočet.

Zákon o dani z přidané hodnoty předpokládal, že v případě nesrovnalostí zašle správce daně plátci výzvu, ve které ho vyzve, aby údaje uvedené v kontrolním hlášení změnil nebo potvrdil, popřípadě původní údaje doplnil. Zákon tedy předpokládal, že má-li dojít k párování, musí být údaje uvedené oběma plátci shodné. Pokud se jeden spletl, tak měli oba dostat výzvu, na kterou by první reagoval opravou chybného údaje v původním souboru a druhý by pouze zaslal informaci, že trvá na původních údajích.

Finanční správa však na tento postup zřejmě rezignovala, když uvádí: Aby nedocházelo k enormnímu zatěžování plátců výzvami k podávání následných kontrolních hlášení s případnými sankcemi, upřednostňuje Finanční správa v prvních měsících po účinnosti kontrolního hlášení méně formální a také méně pro plátce zatěžující postup prověřování podle daňového řádu. Ostatně na tento způsob šetření jsou plátci daně již z minulosti zvyklí a připravení.

Jak takový neformální nezatěžující postup vypadá, se dočteme právě v Kombajnu: Správce daně neformálně (telefonicky, e-mailem apod.) kontaktuje dotyčného odběratele. Po odběrateli požaduje součinnost. Vyžaduje primárně předložení daňového dokladu vystaveného deklarovaným dodavatelem, (tj. např. fakturu) doklad o platbě, smlouvu k předmětnému plnění, případně další důkazní prostředky.

Vidíme, že zatímco kdyby správce daně postupoval podle zákona, tak by jeden z účastníků transakce pouze zatrhl, že trvá na svých původních údajích a druhý opravil jeden údaj. Finanční správa však zvolila postup, který podle ní nevede k enormnímu zatěžování, a chce „pouze“ faktury, bankovní výpisy (co když ještě nebylo zaplaceno), smlouvy (co když neexistují v souladu s právním pořádkem této země v písemné podobě), případně další důkazní prostředky.

Zarážející ovšem je, že správce daně požaduje odpověď ještě v den, kdy odeslal e-mail s touto neformální výzvou. Pokud plátce na e-mail nereaguje, či reaguje jinak, než si správce daně představoval, pak správce daně, místo aby postupoval podle zákona o DPH a vydal výzvu vztahující se ke kontrolnímu hlášení, zahajuje klasický postup k odstranění pochybností podle daňového řádu. A přitom jedním z cílů kontrolního hlášení bylo postupy podle daňového řádu v této oblasti eliminovat či alespoň jejich počet minimalizovat.

Ani další informace z Finanční správy mne neuklidňuje: Proto se Finanční správa snaží vhodným způsobem včas upozornit plátce na zjištěné nepřesnosti, aby se při dalším podávání kontrolního hlášení již nevyskytovaly a daň byla vyměřena ve správné výši.

Chce tím snad Finanční správa sdělit, že vyměření daně bude záviset na tom, jak hodný plátce bude a jak bude spolupracovat? Napovídala by tomu i věta z Kombajnu: [správce daně] poučí odběratele, že se v důsledku ustanovení § 109 ZDPH ocitá v pozici případného ručitele. Nezapomněla snad Finanční správa na to, že aby se stal plátce ručitelem, musí být splněny zákonné podmínky? A nezapomněla finanční správa také na to, že řadu těchto podmínek musí prokázat správce daně? Nebo má plátce považovat zmíněné poučení za sdělení, že jeho dodavatel neplní povinnosti zákona o DPH, a tudíž že je od daného okamžiku osobou, která měla vědět či věděla, že je součástí podvodného řetězce (protože byla správcem daně navzdory jeho zákonné povinnosti mlčet informována)? Řeší § 177 trestního zákoníku útisk? Má smysl ještě předstírat, že žijeme v právním státě?