Rozpočet 2018: stát kyne nejrychleji v dějinách

Návrh rozpočtu na rok 2018, který dnes předloží ministr financí Ivan Pilný kolegům ve vládě, si může dělat značné naděje v soutěži o nejhorší rozpočet posledních desetiletí. Zvyšuje výdaje na sociální dávky a na provoz státu, přitom v nejmenším neslibuje investice do budoucnosti České republiky. Tým Bohuslava Sobotky se loučí dokumentem, kde přiznává, že při řízení země nesledoval žádný cíl s přesahem jednoho volebního období.

Rozklíčovat smysl a účel státního rozpočtu obvykle není snadné. Jde přece jen o dokument s rozsahem mnoha stovek stran zaplněných často nepochopitelnými čísly. Rozpočet na rok 2018 se ovšem dá rozšifrovat snadno a rychle. Celý jeho vtip spočívá v jediném řádku, který odhaduje daňové příjmy. Stát hodlá od občanů vybrat takřka přesně 1,2 bilionu korun, o 86 miliard víc, než předpokládá letošní rozpočet. Je v tom určitá nepřesnost, protože letos samotné ministerstvo financí očekává, že proti původním předpokladům vybere o 35 miliard víc. Logicky lze usoudit, že o stejnou částku bude mít navíc správce rozpočtu i v příštím roce.

Rozpočet, ve kterém se nemluví o 35 miliardách očekávaných příjmů, není míněn vážně. Může posloužit jako nosič předvolebních slibů nebo hračka do volební kampaně, k vážné diskusi o správě státních financí nebo třeba hospodářské politice státu však sloužit nemůže. Proč by také měl? Návrh rozpočtu, o kterém jedná vláda, je pouze jakýmsi nástřelem, který ztratí v okamžiku voleb jakoukoli vážnost. Vláda musí předložit návrh rozpočtu někdy v listopadu ještě jednou novému parlamentu a nelze vyloučit, že to udělá už nový kabinet. Jediným skutečně racionálním smyslem rozpočtu 2018 je okolnost, že skrývá pětatřicet miliard, nemluvě o další „vatě“. Z toho už se dají vyrobit tzv. balíčky pro všechny budoucí ministry. Ti pak mohou okamžitě po nástupu do funkce začít s plněním svých volebních slibů, případně posilováním své pozice v resortu. Zdá se, že současní členové vládní koalice se už chystají na příští období ve vládě.   

Můžeme tedy v klidu hodnotit politické šachy, které se nad návrhem ministra Pilného okamžitě začnou hrát. Měli bychom ovšem vědět, že diskuse o tom, jestli Pilný přidá některým ministrům požadované miliardy, není míněna vážně.

K čemu jsou nám dálnice nebo výzkum

Návrh rozpočtu má přesto jeden rozměr, který se nedá dost dobře pochopit. Není míněn vážně, přesto si jeho tvůrci nedali práci s tím, aby z jeho parametrů nebylo vidět na první pohled, že tak špatný rozpočet v České republice ještě nevznikl. Po přebytku v roce 2016 a letos očekávaném nulovém schodku trvá ministr Pilný na tom, že napřesrok, při tříprocentním hospodářském růstu, dosáhne deficit padesáti miliard. I při podseknutých příjmech a očekávané prosperitě dosáhne složená daňová kvóta 34,4 procenta, a poroste tedy už třetí rok po sobě. Země tyto peníze nebude ani nadále investovat do své budoucnosti. Kapitálové výdaje, tedy útrata za nové dálnice, lepší životní prostředí, výzkumná centra nebo třeba datové sítě, dosáhnou 88 miliard, což je o 16 miliard méně než v letošním rozpočtu. Absurditu dokumentu nejlépe ukazuje jeden důležitý detail. Na provoz a investice výzkumných institucí půjde v příštím roce 39,4 miliardy, což je o 700 milionů méně než letos. Je to ještě nižší částka než v roce 2013, kdy finanční krize dosáhla v Česku svého dna.

Mandatorní – tedy převážně sociální – výdaje zaberou celkem 56 procent veškerých výdajů státní pokladny stejně jako v drsných krizových letech, i když nezaměstnanost, a tedy nutnost podporovat značnou část rodin je třikrát nižší. Ovšem nejvyšším tempem nerostou v posledních letech sociální či pojistné dávky, ale náklady na provoz státu. Ve srovnání s rokem 2014 se mají napřesrok zvýšit o 87 miliard, tedy o pětinu. Přitom se dá čekat, že vláda ještě nějakým mzdovým požadavkům státních zaměstnanců ustoupí. Zřejmě se dá souhlasit s vyššími platy ve školství a náborem nových pracovníků do bezpečnostních složek nebo na pracovní úřady, třeba o vyšších nárocích nespočetných náměstků na ministerstvech se ovšem už dá pochybovat. Především však není známa strategie, se kterou se tyto kroky provádějí, čeho se jejich prostřednictvím má dosáhnout a jestli by se nedalo utrácet víc efektivně. Víme jenom to, že stát kyne nejrychlejším tempem v historii.

Na otázku, proč se vláda tak bezelstně vystavuje kritice za „projídací“ rozpočet, se dá najít jediná odpověď. Ministři ztratili nad rozpočtem kontrolu. Resort financí se snaží za každou cenu šetřit, do investic se nikdo nežene, protože ve stínu podezření, že v zemi „všichni kradou“, je lepší nedělat nic. Proto se přidává jen tam, kde si vyšší výdaje prosadí silné podnikatelské nebo zaměstnanecké lobby. Rozpočet nemíří do budoucnosti, dokonce se při něm vážně nepřihlíží ani k tomu, jak by měla země fungovat v roce 2018. Je to jen nepříliš povedená kulisa pro předvolební boj.