Hodina pravdy evropské integrace

Řecká krize, ukrajinská krize, islamistická krize, migrační krize (a demografická krize a možná i krize hodnot) – těžká zkouška evropské soudržnosti je zde. Právě dnes bychom měli jednat tak, abychom se za výklad v budoucích učebnicích nemuseli stydět.

Řecká krize má hospodářské příčiny nejen v řeckém životě nad poměry ale i na straně věřitelů. Půjčovat na čestné modré oči se nemá. Příčinou krize není euro, to je jen platidlo, Řecko by se zadlužovalo i bez nás. Jenže patří do Evropy a jsme za jeho chování spoluzodpovědní.

V tom jediném má premiér Tsipras pravdu: ta krize nevznikla za šest měsíců vlády extrémní levice. Při přijetí Řecka do eurozóny byla dána přednost politickému rozhodnutí oproti rozhodnutí čistě ekonomickému. Ignorování ekonomických faktů nyní nese temné plody politické a bezpečnostní. Když Řecko nebude mít peníze na platy veřejného sektoru, jak zajistí hlídání své hranice proti přílivu imigrantů?

Zároveň tu řešíme hodnotový aspekt: podvádět (nesplnitelné sliby Syrizy) a žít si nad poměry se nesmí vyplácet. Jak by k tomu přišla Itálie, Španělsko či Irsko, které prošly tvrdými reformami? Ano, krize nevznikla za 6 měsíců, ale Syrize se podařilo za tuto dobu naprosto rozvrátit zbylou část fungujícího řeckého hospodářství a totálně torpédovat důvěru Evropy – která se jako jediná o řecký osud stará. Finanční systémy stojí a padají s důvěrou – a tu Tsipras zlikvidoval beze zbytku.

Ukrajinská krize je o tom, zda ještě platí mezinárodní právo. Opravdu ve 21. století připustíme v Evropě zabírání cizích území pomocí zbraní? Odmítám historické reminiscence („Krym byl vždy ruský“), stejně jako bych odmítal ukrajinskou agresi proti Rusku s poukazem na to, že stát jménem Kyjevská Rus s hlavním městem Kyjevem znamená, že Rusko bylo původně ukrajinské. Osobně bych si přál, aby část finanční podpory, kterou jsou někteří politici ochotni vyhodit do černé díry jménem Řecko, byla použita pro Ukrajinu, které se daří mnohem hůř, je totiž ve válce. Hodnotový aspekt: přejeme si dodržování práva? Co když jednou přijdeme o území i my (už se nám to jen ve 20. století dvakrát stalo)?

Islamistická krize: jsme v náboženské válce a ještě jsme si to nepřiznali. Jejím základem je válka muslimských sekt – šíité v. sunnité. V Česku to budeme chápat těžko: nemáme žádné ze dvou pojítek – ani náboženství, ani vlastenectví. Vlastenci jsme, jen když hrajeme hokej, když dojde na placení daní, tak jen vlažně . Proto těžko pochopíme, že někdo je pro společenské pojítko – pro svoje náboženství (byť jde často o odporný militantní islamismus) ochoten zemřít.

Naše hodnotové prázdno nám neumožňuje představit si, že bychom položili život za nějaký společný zájem. Někdo jiný ať se stará, proč my? Evropské hodnoty – demokracii, svobodu, právní stát, lidská práva, úctu k jednotlivci, rovnost mužů a žen, svobodu projevu a prosperitu považujeme za samozřejmost a konzumní individualismus naše životy naplnit nedokáže, je to dost chudý námět na ideál. Pokud se nám ale líbí tyto hodnoty, třebas i pivo s vepřovým řízkem, měli bychom z toho začít vyvozovat praktické důsledky. Samo se nic nestane.

Poslední krizí je ta migrační. Značná část pravomocí k jejímu řešení zůstala na straně členských států. My jsme Evropě mandát pro společnou ochranu hranic nedali. Členské státy musejí dostát své primární odpovědnosti nejen za vlastní občany, ale i za zmíněné evropské hodnoty: ty závisejí na demokracii. Řeknu něco, co jistě mnohé rozpálí doběla: opravdu není jedno, kdo a s jakými hodnotami má v Evropě volební právo.

Odpovědnost za vlastní občany musejí evropské země a EU dát do rovnováhy se solidaritou s uprchlíky – lidmi, kterým jde o život. Dopustím se kacířství číslo dvě: solidaritu by Evropa měla projevovat zejména uprchlíkům, kteří sdílejí evropské hodnoty. To jsou v první řadě křesťané, protože ze židovsko-křesťanských kořenů naše hodnoty vycházejí. Jejich svět ochrany života a lidské důstojnosti je i naším světem. Navíc jsou v nebezpečí života hned dvakrát: jednou na válečném území, odkud utíkají, podruhé v táborech, kde je lynčují, a na lodích, ze kterých jsou shazováni jako první. Kéž bych toto nemusel napsat. Ale než se zabarikádovat a nepomoci jedinému člověku ze strachu před islamismem, to raději vzít alespoň ty, kteří to potřebují nejvíce a navíc nám nejsou nebezpeční. Zůstaneme lidmi a nepomlátíme se přece strachy mezi sebou.

Doba je velmi vážná a volá po politicích, kteří se nebojí hněvu davu a pohlížejí do budoucna, ne k příštím volbám.

Evropa stojí ve své hodině pravdy. Každý z nás by měl zůstat věrný evropským hodnotám, hájit je v Evropě společně s ostatními národy, být ochoten se za ně porvat a něco pro ně obětovat. Když to dokážeme, Řecko opustí vyděračskou strategii ruského černého pasažéra, Rusko a islamisté narazí na odhodlání půlmiliardové Unie ke spolupráci, v otázce uprchlíků dostojíme svému lidství, zatímco z ekonomických migrantů si vybereme jen ty, které chceme a potřebujeme. V takovém případě se o dnešní generaci bude v učebnicích psát pochvalně. Pokud ne, bude se o nás psát jako o poražených a nebude se to psát česky.