Další trhlina v Babišově všemocnosti

Nález slovenského Ústavního soudu asi nezmění názor mnoha lidí na Andreje Babiše. Všichni, koho to zajímá, snad už dávno vědí, že byl agent StB. To, o co skutečně jde, je, zda to smí, nebo nesmí oficiálně říct orgán státní moci a následně kdokoli hlasitý natolik, že by Andreji Babišovi stálo za to ho žalovat v občanskoprávním sporu. Slovenské rozhodnutí tedy má tento, řekněme, občansko-hygienický význam.

Rozhodnutí slovenského soudu ve skutečnosti k samotnému Babišovu životu nic neříká. Týká se procedurálních záležitostí, toho, jak se sporem zacházely slovenské soudy. Těm vytklo dvě zásadní pochybení:

Zaprvé, soudy opakovaně chybovaly v tom, že připouštěly žaloby tohoto typu na Ústav paměti národa, který však nebyl tou institucí, kterou měli zájemci žalovat.

Zadruhé, že svědci, bývalí příslušníci StB, nebyli zbaveni mlčenlivosti. Byla tak poškozena práva žalovaných, neboť důkazy nebyly získány v souladu se zákonem.

Ani jedno z toho nehovoří přímo k Babišově spolupráci. Lze se domnívat, že estébáci by vypovídali stejně, zbaveni mlčenlivosti, nebo ne. Pro ně je důležité příbuzné, ale trochu jiné slůvko: promlčení. Mohou s klidem vypovídat, že svazek na agenta, vázací akt a vše ostatní vyrobili podvodně a třeba i na fiktivního agenta zpronevěřovali peníze, protože jim za toto porušení předpisů dnes nehrozí žádný trest.

Politicky o něco důležitější je první bod. Soud uznal námitky Ústavu paměti národa, že on dokumenty StB nevytváří, ale pouze eviduje a zveřejňovat údaje z nich tak, jak jsou, je povinen. Žaloby na Ústav paměti národa jsou vlastně žalobami na jeho existenci a tomu teď slovenský Ústavní soud učinil přítrž.

Soud se taky ztotožnil s názorem Ústavu paměti národa, že bývalé příslušníky StB lze obecně považovat za nedůvěryhodné svědky, v každém případě méně věrohodné ve srovnání s listinnými důkazy. Ale to je tak nejblíž, jak se soud přiblížil k hodnocení minulosti, natož k hodnocení minulosti Andreje Babiše.

Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost, praví známý citát. Ale tento filozofující aspekt nechme pro dnešek stranou – rozhodnutí soudu má daleko větší význam týkající se přítomnosti. A není to význam týkající se někdejšího chování Andreje Babiše, ale význam mocenský. Je to zpráva, že Andrej Babiš nebyl schopen „zmasit“ slovenskou justici.

To je pro jeho politickou pozici docela důležité. Jestliže jsme v Echu v poslední době psali o tom, že letošní volební kampaň působí nápadně prázdně, „chcíple“, má to jeden kořen. Všichni k volbám přistupují s tím, že Babiš je vyhraje. A jejich kampaně jsou ve znamení kličkování před tímto vědomím, zaujímání nejvýhodnější pozice pro povolební svět absolutního babišismu.

Nález z Bratislavy je trhlinou ve stěně babišovské nevyhnutelnosti. Ukazuje, že jeho prsty nejsou nekonečně dlouhé. Že jeho všemocnost je trochu mýtus. Tak jako se mocnost praktikující odstrašení holedbá tím, kolik má tabulkově tanků, stíhaček a vojáků ve zbrani, ale jejich bojeschopnost může být jiná věc.

Ale vždyť vlastně těch trhlin není úplně málo. Babiš suverénně dosahoval svého na úrovni exekutivy – měřeno nárůstem jeho majetku a příjmů z rozpočtu určitě. Ale jako diktátor schopný zglajchšaltovat stát se na politické scéně neprojevil. Jen si připomeňme – nedokázal zabránit reorganizaci policie. Nedokázal zabránit přijetí novely zákona o střetu zájmů, nazývané „lex Babiš“ zcela oprávněně. Sociální demokracie k jeho prosazení přistupovala pomalu a rozklepaně. Nakonec byl zákon přijat – a prezident ho nezablokoval, sociální demokraté opatrně otevřeli oči a s překvapením zjišťovali, že jsou stále naživu a zdi kolem nich stojí. Soudy se nerozpakovaly shodit zneužívání zajišťovacích příkazů a osvobodit člověka, kterého si Babiš vyhlédl ke kriminalizaci, protože měl zálusk na jeho firmu. I státní zástupci si vyhodnotili situaci tak, že od kauzy Čapí hnízdo je nejlépe být co nejdál, ale není dobré ji zaříznout. Výstraha ostatním oligarchům? Babiš nedokázal zabránit tomu, aby skupina Penta dostala, i když se zdržováním, kladný posudek EIA na výstavbu letiště ve Vodochodech.

Jako bychom do značné míry přece jen byli země založená na pravidlech. Někteří soudci a státní zaměstnanci nakonec projevili větší smysl pro normalitu než lidé tam, kde je třeba větší osobní odpovědnosti v rozhodování – mezi některými demokratickými politiky a novináři například.

Srovnávat něco s únorem 1948 je trochu laciný tah, člověk nemá hned sahat po nejtěžších kalibrech. Pád do naprosté nesvobody a zvůle nám nehrozí. Spousta okolností nemá současnou analogii. Ale je to zajímavé kvůli některým psychologickým momentům, které ve vzpomínkách a dokumentech k cestě k únorovému puči nacházíme. I tehdy někteří demokratičtí politici zbytečně preventivně ustupovali. Uvědomovali si nebezpečí, ale mnohým požadavkům komunistů se nedokázali vzepřít. Sami ve svých řadách potlačovali ty členy, kteří chtěli proti komunistům vystupovat otevřeněji. Dobrovolně se oslabovali, až už byli skutečně slabí.

Babiše stíhá průšvih za průšvihem, v každém kole musí stupňovat nesmyslnost svého blábolení. A teď už „neumí“ ani slovenské soudy, o nichž cyničtí znalci tvrdili, že na tyhle věci tam je ceník... Tohle je ta krajta, před níž není úniku?