Trump, Clintonová, Rusko, Sýrie. Co všechno je postavené na hlavu

Mainstreamová novinařina je v krizi, jak naposledy připomněl Václav Klaus ml., když hodnotil výsledky českých voleb pro Reflex.cz (Klaus měl na mysli slabé výsledky mediálně upřednostňovaných stran). Mnohem těžší potravu nám za poslední dny poskytli naši zahraniční kolegové.

Amerikou minulý týden projelo definitivní odhalení, že za zprávou o údajných komprech shromážděných na Donalda Trumpa v Kremlu a pomoci Kremlu Trumpovi v prezidentské kampani, kterou zkraje letošního roku přinesla americká média, stojí – ehm, ehm – volební štáb Hillary Clintonové a centrála její Demokratické strany.

Příjemce mainstreamového zpravodajství měl asi povědomí o tom, že to, co proniklo na veřejnost, tedy 35stránková složka zpracovaná bývalým šéfem ruského odboru britské rozvědky Christopherem Steelem, vzniklo původně na objednávku kohosi z republikánského tábora a posléze bylo převzato kýmsi od demokratů. Tým Clintonové deset měsíců popíral jakoukoliv účast. Pod tlakem republikánského kongresmana, který vede výbor pro tajné služby, se ale nakonec zjistilo, že soukromé investigativce, kteří si posléze objednali Steelea, platila ze dvou třetin kampaň Clintonové a z jedné třetiny centrála Demokratické strany. Celkem odtud přiteklo přes 9 milionů dolarů.

Důležité je, že britský exšpion Steele byl firmou zapojen teprve poté, co platbu převzali demokraté, a že po vítězství Trumpa loni na podzim, v mezičase mezi volbami a prezidentskou inaugurací, Steelea platila přímo FBI. Nedůvěra Trumpa vůči polosvětu, v němž proti němu fúzovali špioni současní i bývalí s novináři a jeho politickou konkurencí, tato údajně chorobná nedůvěra, kterou posléze demonstroval i odvoláním ředitele FBI Jamese Comeyho, se dnes jeví v poněkud jiném světle, totiž jako zdravý obranný reflex vůči intrikám soupeře, který se tváří jako morální veličina a současně postupuje bez zábran.

Celý případ má potenciálně dalekosáhlé konsekvence pro mainstream žurnalistický i politický.

Z hlavního tématu prvního Trumpova roku v Bílém domě, totiž podezření na kontakty do Kremlu, který měl tomuto outsiderovi rozhodujícím způsobem pomoci porazit favoritku Hillary, není po více než roce šetření zpravodajců a novinářů nic skutečně důležitého. Ale už víme, že onu soukromou kvazi rozvědčickou firmu, jejíž někteří činitelé měli paradoxně sami kontakty na Rusy, jak se dnes s oblibou píše, dobře propojené v Putinově Rusku, platila Clintonová. A že tedy jestli záměrem Rusů bylo znejistit Ameriku a oslabit Bílý dům, Clintonová na tom má lví podíl.

Advokátní kancelář Perkins Coie, která pro demokraty zadávala šetření, na jehož konci stál Steeleův dossier, podobně účinkovala v dalším příběhu údajně dokazujícím linku Trump– Putin, totiž v příběhu o hacknutí mailů v demokratické centrále, jež se potom přes WikiLeaks dostaly na veřejnost. Konvenční zpravodajství rutinně vynechává fakt, že FBI nevyšetřovala hacknuté servery demokratů vlastními silami, ale spolehla se na soukromé šetření, které pro ni provedla jedna firma pro kybernetickou bezpečnost – vybraná advokátní kanceláří Perkins Coie. Vyprávění, že za úniky e-mailů kompromitujících Clintonovou stojí Kreml, tak může být pravda, ale taky politický trik od lidí, kterým, jak vidíme na případu Steeleovy složky, žádná manipulace není cizí. Kolika se jednou budou muset vydělit naše dnešní představy o ruském vlivu na světovou politiku?

Druhá zpráva z posledních dní, která má potenciál otřást mainstreamovým zpravodajstvím, se týká války v Sýrii. Malý a superbohatý Katar byl jak známo jedním z hlavních financiérů opozice proti Asadově režimu, která je dnes téměř úplně tvořena islamistickými extremisty. Minulou středu bývalý katarský premiér Hamad bin Jassim bin Jaber al-Tání v rozhovoru pro katarskou televizi vzpomínal na počátky války v Sýrii.

Z jeho slov celkem jasně vyplývá, že od prvních chvil byly dodávky zbraní pro džihádisty, které organizoval Katar, koordinované se Saúdskou Arábií, Tureckem a Spojenými státy. Al-Tánímu jde o obhajobu své vlády a země, jež se před pár měsíci dostala na paškál coby hlavní a zřejmě jediný financiér džihádu v Sýrii. Ona pasáž v rozhovoru s Al-Táním nabourává převažující výklad šířený u nás například Českou televizí, že v Sýrii byla válka dlouho bojem Asadových vojáků proti civilistům a posléze umírněné, sekulární opozici, že extremisté začali v opozici převažovat teprve dlouho po roce 2011 a že první významnou zahraniční intervencí do konfliktu byla Putinova ofenziva proti povstalcům na podzim 2015.

Oba případy mají společné zpoždění, po němž se některých skutečností nebo hypotéz rozvíjených dlouho periferními servery nebo silnějšími jedinci ujme někdo z oficiálních (al-Tání) nebo oficiózních míst (Washington Post v žurnalistické branži). Podle definice Uweho Krügera z Univerzity v německém Lipsku se manipulativní mediální mainstream, jak ho známe dnes, vyznačuje tím, že klíčové protiargumenty, které podkopávají dominující výklad, sice publikovány jsou (takže si nikdo nemůže stěžovat na cenzuru v původním slova smyslu), ale mainstream se jimi nenechá v dalším zpravodajství nijak ovlivnit, nebere je do úvahy. S vysokou pravděpodobností to tak bude i v obou popsaných případech.