Oběť Jana Palacha měla smysl

Letos je tomu 48 let, co se svým sebeobětováním pokusil Jan Palach probudit český národ z odevzdanosti a letargie, která nastala po okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy. Jeho tragický čin je třeba chápat v kontextu s předcházející 20 let trvající komunistické krutovlády.

V těchto těžkých dobách se i drobný odpor proti komunistické straně či Sovětskému svazu trestal přísnými tresty a dokonce smrtí. Stačilo na ulici najít protikomunistický leták, neohlásit to na polici a člověk skončil na i na mnoho let v koncentračním táboře. Přes 200 000 nevinných lidí bylo nespravedlivě uvězněno v komunistických lágrech, tisíce z nich na následky nelidského zacházení zemřely, řadu z nich umučili členové komunistické tajné policie StB.

Po těchto 20 letech těžké morální, ekonomické a duchovní devastace naší země přišlo v roce 1967 – 1968 určité uvolnění. 
To však bylo zmrazeno v noci 21. srpna 1968, kdy násilně na české území vnikla vojska tzv. Varšavské smlouvy pod vedením Sovětské armády v počtu přes 500 000 vojáků, 6500 tanků a mnoho další vojenské techniky.

Po okupaci v srpnu 1968 se vrátila do naší země beznaděj, udavačství a kolaborace části národa. A to všechno mocně zapůsobilo na Jana Palacha, studenta Filosofické fakulty Univerzity Karlovy, který se rozhodl k zoufalému činu sebeupálení, jímž chtěl probudit český národ. Spolu s dalšími vytvořili skupinu, která chtěla postupně jako živé pochodně zatřást lhostejností a odevzdaností v našem národě. 

Jan Palach se zapálil na Václavském náměstí 16. ledna 1969. Těsně před svým činem napsal několik dopisů určených představitelům studentů a Svazu spisovatelů, ve kterém píše: „Vzhledem k tomu, že se naše národy octly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem: Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první dopis a nastoupit coby první pochodeň“.

Atmosféru těchto lednových dnů dokládá text básníka a spisovatele Jaroslava Seiferta, ve kterém píše: „Vám, chlapci, kteří jste se odhodlali zemřít! Nechceme žít v nesvobodě, a proto v nesvobodě žít nebudeme. To je vůle nás všech, všech lidí, kteří zápasí o svobodu národní a o svobodu vlasti. Nikdo nesmí zůstat sám, ani vy, studenti, kteří jste se rozhodli k nejzoufalejšímu činu, nesmíte mít pocit, že není jiná cesta, než kterou jste sami zvolili. Prosím vás, nemyslete si ve svém zoufalství, že naše věci se dají vyřešit jenom hned a že se řeší jen tady. Máte právo udělat se sebou, co chcete. Nechcete-li však, abychom se všichni zabili, nezabíjejte se.“

Přesto, že se po činu Jana Palacha nic hmatatelného nestalo, komunisté se ho báli a dokazuje to fakt, že o několik let později nechali zničit jeho hrob na pražských Olšanských hřbitovech. Pro mnohé ale znamenal jeho čin významný zlom v životě. Ruská vojska sice okupovala naší zemi dalších 23 let, avšak odvážný skutek mladého člověka byl roznětkou pro další akce proti komunistickému režimu a též Sametová revoluce v roce 1989 v podstatě začala právě při lednových oslavách Palachova týdne.

Dnes žijeme v době, kdy není potřeba takovýchto drastických činů. Ano, čelíme sice informačnímu vakuu, cíleným dezinformacím, masivní ruské propagandě, ale pořád ještě máme svobodu slova, demokracii, demokratické volby, můžeme cestovat, naši zemi neokupují statisíce cizích vojáků, jsme členy Evropské Unie a obranného paktu NATO. 

Přišla však doba, kdy je potřeba bránit tradiční hodnoty, svobodu a demokracii, aktivně se zapojit do veřejného života, aby nám věci, které zatím bereme jako samozřejmost, nebyly postupně upřeny. Hlasy volající po uzavření našich hranic ostnatým drátem, po vystoupení z EU, po zrušení Parlamentu jako zbytečné žvanírny, hlasy, které bagatelizují komunistická zvěrstva z minulosti, znějí i z úst nejvyšších politiků naší země a jsou nebezpečné, přestože nám tito politici slibují, že bude líp.