Hra s deficitem. Dědičný hřích Sobotkovy vlády

„Rozpočet pumpuje peníze do ekonomiky, podporuje spotřebu, růst a vytváří podmínky pro stabilitu veřejných financí v dlouhodobém horizontu.“ Těmito slovy vysvětlil ministr financí Andrej Babiš kvality rozpočtu na rok 2016, aby před voliči osvědčil své kvality. Zní to pěkně.

Ministr má dost peněz, aby podpořil ekonomiku, a ještě pomůže překonat trvalou bolest českých veřejných financí, rozpočtový deficit. Je tedy pravda, že vyrovnaného rozpočtu Česko dosáhne až někdy v letech 2018 nebo 2019, ale i tak „máme jeden z nejnižších deficitů v rámci Evropské unie“.

Není třeba ani zkoumat data, která Babiš předkládá při prezentaci svých úspěchů, sám ministr se usvědčuje z toho, že není tak kompetentní, jak by si Česká republika zasluhovala. Prostě přiznal, že stejně jako jeho mnozí předchůdci provozuje procyklickou hospodářskou politiku, což je zřejmě největší chyba, kterou ministr financí může provést, i když někdy k ní může být donucen okolnostmi. To však není Babišův případ.

My už tady nebudeme

Procyklická politika znamená, že v období krize stát škrtí své výdaje, anebo že v období vzestupu své výdaje zvyšuje. Úspory v krizových dobách si může vynutit tlak věřitelů u příliš zadluženého státu. S tím se v nějaké míře nedávno setkala většina evropských zemí a vzpomínky na to nejsou dobré ani v České republice. Větším hříchem proto bývá procyklická politika v období prosperity. Když pumpujeme peníze do rostoucí ekonomiky, kde je vezmeme, až bude postižena krizí? Na takovou otázku politici typu Babiše zásadně neodpovídají. Krize bude, my už nebudeme.

Předchůdcem takového přístupu byl po roce 2004 současný premiér, tehdy ministr financí Bohuslav Sobotka, který ročně podle Eurostatu zvyšoval veřejné výdaje o částku okolo 100 miliard korun a nastolit jiný směr se nezdařilo ani jeho nástupci Miroslavu Kalouskovi. Ten se pak dostal do úzkých, když potřeboval vyšší státní útratou povzbudit ekonomiku zasaženou dosud nevídanou finanční krizí. Měl na to ale jen v prvním roce 2009, pak už musel šetřit.

Návratem Sobotky a nástupem Babiše zažíváme déjà vu. V roce 2014 už opět výdaje veřejných institucí vyrostly o 80 miliard, třikrát víc než za předchozí čtyři roky dohromady. Údaje za jedenáct měsíců letošního roku napovídají, že tempo nezpomalilo, státní úřady utratily o 60 miliard navíc a do toho se ještě nepočítá komunální sféra a zdravotnictví. Státní rozpočet na rok 2016 předpokládá další zvýšení, podle dokumentace pro sněmovnu o 32 miliard.

„Schodek patří k nejmenším“

Můžeme si to dovolit, náš schodek patří k nejmenším v Evropské unii, říká ministr financí. Tady by se hodily přesnější údaje. Loni mělo Česko schodek 1,9 procenta HDP a v unii byl skutečně devátý nejnižší. Ovšem nebyl to už tak dobrý výsledek jako v roce 2013, kdy Kalousek s deficitem 1,2 procenta dotáhl Čechy na sedmé místo. Důležité však je, že se evropské země s pár výjimkami procyklické politice úzkostlivě vyhýbaly a Dánové, Lucemburčané, Estonci a Němci proto rozpočet překlopili do černých čísel. Nejnápadnější výjimkou byli opravdu Češi, kteří se po letech úspor opět osvědčili jako přeborníci politiky „ode zdi ke zdi“. Tuzemský deficit vyrostl šestým největším tempem v unii, ovšem země s větší akcelerací schodku měly vážný důvod. Bulhaři, Kypřané, Portugalci a Rakušané zachraňovali zkrachovalé banky. Finové se státními penězi bránili ještě loni recesi.

V této chvíli se zdá, že deficit opět vyroste, i když definitivní zprávu dostane český daňový poplatník příští rok v dubnu, až statistici v Bruselu sečtou příjmy a výdaje státu, krajů, obcí, zdravotních pojišťoven a ještě přitom zohlední vliv eurodotací. Samotný státní rozpočet měl v listopadu schodek jen 30 miliard, o čtyřicet miliard méně než tomu bylo loni. Ovšem jednoznačnou zásluhu má příliv evropských dotací, který proti loňsku narostl o 60 miliard. Až se vliv dotací odečte, může se schodek veřejných rozpočtů opět zvýšit o půl nebo jedno celé procento HDP.

Zvýšit rozpočtové výdaje považují zdejší levicoví ekonomové za cestu zotavení po „nelidských“ úsporných reformách let 2010-13 a za jedinou možnou cestu ke zlepšení veřejných služeb. To je legitimní názor, obvykle však předpokládá, že se zároveň zvýší daňové sazby, aby se trvale zabránilo expanzi rozpočtového deficitu. V tom je hlavní hřích rozpočtů současné vlády. Nestačí, že ve svých výdajích rozpustí vyšší výběr daní zajištěný pouze hospodářskou konjunkturou, jako tomu bylo za ministra financí Sobotky. Když přišel Babiš, tak se daně zase tolik vybírat nedaří. Proto se nebojí ani v dobách hospodářského růstu zvyšovat deficit. Někdo to zaplatí.