Novináři zprávu o dětech v septiku přibarvili, zní z Irska

Zpráva o pohozených mrtvých dětech v septiku je prý novinářsky přibarvená. Na přehánění médií si stěžuje jak irská historička, která se zprávou o masovém hrobu přišla, tak vědecká obec. Podle belfastského profesora geografie McCormicka jde o „běžnou metodu pohřbívání užívanou ještě v nedávné minulosti“ s tím, že společná pohřebiště byla v podobných zařízeních běžná.

V posledním týdnu šokovalo svět nalezení kostí bezmála osmi set dětí v septiku v irském sirotčinci Tuam. Média po celém světě následně reportovaly o strašlivých podmínkách v tamním domově pro matky s dětmi i o nelidskosti řádových sester.

Nyní se ovšem začínají ozývat hlasy zmírňující skandálnost celého příběhu. Jeden z nich přitom patří i Catherine Corlessové, historičce, která s příběhem irského domova pro matky s dětmi přišla. Ta je přístupem médií rozhořčena. Podle ní celou záležitost dezinterpretovaly a vytvořily z jejího příběhu spekulativní zprávu, píše The Irish Times.

,,Nikdy jsem například nepoužila slovní spojení, že těla byla pohozena do septiku,“ ohrazuje se Corlessová. ,,Chtěla jsem jen, aby osud těchto dětí nebyl zapomenut. To byl důvod, proč jsem se do projektu pustila,“ dodává.

O nalezených tělech dětí čtěte více zde: Irský katolický sirotčinec: 796 mrtvých dětí v septiku

Stejný úhel pohledu nad neseriózností a lačností médií po senzacechtivosti zastává také irský novinář Eamonn Fingleton. Ve svém textu pro magazín Forbes píše: ,,Corlessová se pokusila uvést věc na pravou míru v sobotním vydání The Irish Times. Byla ale skoro úplně ignorována a to hlavně těmi médii, která se po jejím příběhu tak nenasytně vrhly.“

Společná pohřebiště byla běžná

The Irish Times ostatně publikoval mnoho dopisů od čtenářů vyjadřujících se k této “aféře“. Například Finbar McCormick, profesor geografie z Královské univerzity v Belfastu, upozorňuje: „To, jak je struktura onoho septiku popsaná, naznačuje, že se jedná o běžnou metodu pohřbívání užívanou ještě v nedávné minulosti. Osobně jsem tento typ hrobky viděl v Chorvatsku.“

Profesor ve svém dopise dále ozřejmuje fakt, že mnoho irských porodnic či podobných zařízení té doby disponovalo jen takovýmhle typem společných pohřebišť pro těla zesnulých. ,,Ve výjimečných případech se nedaleko nacházel hřbitov, ale častěji se jednalo o speciální místa pro pohřbívání přímo v areálu daného zařízení,“ dodává.

Pohlížejme na věc v kontextu doby

Také Eamonn Fingleton upozorňuje, že je nezbytné pohlížet na věc v kontextu dané doby i konkrétního státu a jeho kultury. ,,Pro někoho, kdo se orientuje v Irsku, v jeho tradicích a historii, je tento příběh nesmysl. Řádové sestry se ze všeho nejvíc bály Boha, a proto je nepravděpodobné, že by s ostatními lidskými bytostmi jednaly se zlým úmyslem.“

Komentátor Andrew Brown, který se zabývá náboženskými tématy, ve svém komentáři pro The Guardian upozorňuje: ,,Důležitá je časová posloupnost! Víme jistě, že těla nebyla umístěna do septiku dlouho poté, kdy nádrž na částečné čištění odpadních vod přestala sloužit svému účelu?“ Tento fakt by pak podle Browna udělal z prvotřídní senzace přinejmenším menší senzaci.

Podmínky jako z románů Dickense

Fingleton nicméně nezapírá, že situace v irských sirotčincích byla jako z románů Charlese Dickense. Kvůli špatným hygienickým podmínkám, stravě a nedostatečné lékařské péči byla míra úmrtnosti dětí hrozivě vysoká. ,,Sirotčince byly přeplněné. To znamenalo, že pokud jedno dítě onemocnělo, chytilo nějakou infekci, nákaza se šířila neuvěřitelně rychle. A to ani nemluvím o tuberkulóze, která se šířila jako lesní požár,“ vysvětluje.

S největší pravděpodobností již žádná z řádových sester nežije, ovšem Eamonn Fingleton je přesvědčen o tom, že pokud by žily, obhajovaly by se a tvrdily, že dělaly, co bylo v jejich silách. Neomluvitelný je ale podle něj puritánský přístup, který vůči „padlým ženám“, zaujaly. Při některých porodech totiž ženám neposkytovaly anestetika, a to z toho důvodu, že bolest měla být pokáním za jejich hříchy.

Závěrem svého zamyšlení vybízí Eamonn Fingleton média k tomu, aby nesla zodpovědnost za to, co předkládají svým čtenářům, divákům či posluchačům. ,,I když jsme neustále přesvědčováni o tom, že žijeme v éře plné informací, realitou je, že šum narušující signál přenosu, nebyl nikdy větší. Tohle je spíše věk dezinformací,“ konstatuje Fingleton.