Dvouletou holčičku bez rodičů transportovali do Terezína

Alice Grusová pracovala po celý dospělý život jako zdravotní sestra. Je třiapadesát let vdaná, vychovala tři syny, na natáčení rozhovoru ji přišel doprovodit manžel. Působí křehce, a když o sobě začíná mluvit, zaznívá z jejího hlasu ostych, který se však záhy mění v bezprostřednost. Má to složité: spoustu věcí o sobě a o své rodině ví jen z doslechu, z vyprávění příbuzných a známých, z dokumentů.

Odloženou židovskou holčičku Alici našel kdosi v červnu 1942 poblíž pardubického nádraží. V jejím příběhu jsou nejasnosti a bílá místa. Víme jistě, že přišla na svět 25. května 1941 v protektorátu, v Praze, v porodnici U svatého Apolináře. Její matka se jmenovala Marta Knappová (rozená Grünwaldová), otec Alexander Knapp. Živil se obchodem a s modistkou Martou měl už druhé manželství. Oba pocházeli ze židovských rodin usazených na jižním Slovensku – Knappovi z Levic, Grünwaldovi z Lučence. Poznali se v Praze, bydleli na Žižkově. Alice se narodila v čase, když už i život českých Židů určovaly norimberské zákony.

„Občas jsem nechápala, že mne počali v takové době, a říkala jsem si, že to bylo nezodpovědné. Ale pak jsem se dozvěděla, že možná díky matčině duchapřítomnosti žiju. Nakonec jsem rodičům za ten život vděčná a maminku vnímám jako hrdinku. Byla poprvé vdaná, byla o deset let mladší než můj otec, který už měl syna, mého nevlastního bratra Reného, a strašně si přála děťátko. Tak si ho takto nevhodně pořídili, čekali, až malinko povyrostu, počítali s tím, že pak utečou.“

Video zde:

V říjnu 1941 začaly systematické deportace Židů z protektorátu. To bylo Alici asi půl roku. Zůstalo z té doby několik fotografií. Na jedné sedí obklopená hračkami a dívá se smutně do objektivu. Na další je matka Marta, výrazná, španělský typ s černými, dozadu staženými vlasy. A ještě fotka rodičů kdesi v zahradní restauraci, vedle nich stojí Alicin nevlastní bratr René.

Na lavičce u nádraží

Když se Knappovi rozhodli, že z nacisty okupovaného domova utečou, běžela vyhlazovací mašinérie na plné obrátky. Nevíme, jakou pomoc při útěku měli domluvenou, zda měli falešné dokumenty. Víme, že se chtěli dostat do Maďarska a že je chytili policisté či vojáci ve vlaku do Pardubic.

„Jak jsem se později dozvěděla, měli nějakého známého, otcova spolužáka, který slíbil, že jim na útěku pomůže, ale podrobnosti neznám. (…) Útěk naplánovali na červen 1942. Nevím přesně, k čemu došlo ani kam jeli, ale každopádně v Pardubicích vlak zastavil, byla v něm velká razie, rodiče zřejmě nebyli jediní zatčení. Než maminku odvedli, stačila mne odložit na lavičku v parku. S otcem se pak dostali do Pečkárny [v Petschkově paláci sídlilo gestapo] a odtud do Malé pevnosti v Terezíně. Mě někdo na té lavičce našel a odvezli mě na Karlov do nalezince.“

Není jasné, proč Knappovi neskončili rovnou v terezínském ghettu, ale u výslechů na gestapu a pak ve věznici v Malé pevnosti (bylo to jen kvůli útěku? Podezírali je Němci z nějakého jiného „zločinu“?). Dochovaly se však dva lístky, které Marta Knappová už koncem června napsala své příbuzné z věznice Theresienstadt, z cely č. 22. Prosí v nich o dceřinu fotografii, a také o to, aby dívce obstarali na zimu teplé oblečení. A dochoval se rovněž úmrtní list, z něhož vyplývá, že Marta Knappová zemřela 30. září 1942 v Osvětimi. Co se stalo s otcem? Podle úředního potvrzení z roku 1949 byl Alexander Knapp („narozený roku 1903 v Levicích z rodičů Nathana a Anny, náboženství mojžížského“) prohlášen za mrtvého, naposledy ho viděli 26. července 1943 před deportací do Birkenau. To je o Knappových skoro všechno.

 

Vraťme se k Alici. Nevíme, kdo ji našel v Pardubicích na lavičce u nádraží, ani jak se lidé dozvěděli její jméno. Snad jí matka nechala v oblečení lístek, snad o ní řekla německé policii. V jednom z úředních materiálů z pozdější doby se píše, že malou Alici dostalo ještě v Pardubicích gestapo (od poctivého českého nálezce?) a že právě gestapáci zatelefonovali na židovskou obec v Praze, aby odtud pro dítě někoho poslali. Není jisté, co by se s Alicí dělo, kdyby jí matka měla u sebe, jisté však je, že Alice skončila v útulku a že si ji teta brala na neděli domů:

„Žila tu sestra mého otce, která měla křesťanského přítele, ale nevzali se, snad to nestihli nebo nemohli. Strýc Viktor byl legionář a snažil se svou budoucí ženu chránit, což se mu dařilo do roku 1944. Dozvěděli se, že jsem v nalezinci, a brali si mne pak k sobě, bydleli v Ječné ulici. Nevím, co se stalo potom, ale 22. prosince 1942 jsem putovala do Terezína.“

Teta, která si Alici brala k sobě, zemřela v lágru, strýc Viktor okupaci přežil. V jejich bytě se po válce našly fotografie, a také hračky, dětské láhve, nočník.

V ghettu Terezín

Pokud si Alice Grusová, tehdy Knappová, pamatuje správně datum, pak jela zřejmě do ghetta transportem CK271. Byly jí necelé dva roky, z Terezína má jen záblesky vzpomínek:

„Měla jsem štěstí, protože se mě v tom vlaku ujala německá židovka, komunistka, jmenovala se Jägerová, hrozně si mě oblíbila. Chránila mě celou dobu, byla jsem nejmladší dítě ve skupině. A jen si matně pamatuju, jak sedím v takové dětské vysoké stoličce v nějaké velké místnosti u velkého stolu a kolem děti v různém věku. Měla jsem problémy s jídlem, nechtěla jsem se nechat krmit, a vím, že mne dali od toho stolu do vedlejší místnosti, kde si děti hrály, spaly. A pak mi v paměti také probleskuje vzpomínka, jak jsem v nějaké kobce, ve sklepní místnosti, kde mne schovávali, píchali mi do ruky injekce, chodil tam nějaký lékař. Myslela jsem si, že se mi třeba něco zdálo, ale později jsem se dozvěděla, že se to všechno stalo, a že jsem měla tyfus. Potvrdila to paní Jägerová, ona také přežila.“

V Terezíně chodil za Alicí občas na návštěvu nevlastní bratr René Knapp. Z ghetta poslal příbuzným lístek a v něm psal, že „Alíska je živa a zdráva, často se na ni chodím dívat.“ I René Knapp byl zavražděn v Osvětimi.

„V Terezíně byl se svou matkou, otcovou první ženou. Ta válku přežila a měla pak štěstí, že se dobře vdala, do Ameriky, za nějakého milionáře. Já jsem o ní nic nevěděla, až když přijela mnohem později do Československa, do lázní, byla tu asi dvakrát. A tehdy strašně chtěla mého mladšího syna, chtěla si ho vzít do Ameriky, protože on se moc podobal Renému.“

Přes těžké onemocnění vyšla Alice Knappová z Terezínského ghetta živá. Byly jí čtyři roky a vzala si ji tenkrát k sobě další žena, matčina sestra Edita Schwitzerová:

„To byla sestra mé maminky a přežila lágr, měla tetování. Byla mladší než maminka, taky moc krásná. Editka mě vyhledala nejspíš přes Červený kříž. Odvezla mě z Prahy do Lučence, odkud pocházela. Bydleli jsme v takovém velkém hospodářství, byl tam velký dvůr, plný armádních náklaďáků a ruských vojáků. Poprvé jsem tam dostala čokoládu. A taky vím, že za tetou přišel nějaký ruský voják a že mě chtěl, že by si mne adoptoval.“

A ona mě těm cizím lidem dala

Potom se Alice s Editou přestěhovaly do Levic a žily tam až do roku 1947, kdy se Edita Schwitzerová rozhodla, že odejde do Palestiny. Šestiletou neteř Alici tehdy předala k osvojení manželům Klímovým. I oni byli Židé, válku přežili v Británii, budoucí nevlastní matka Eva Klímová uměla několik jazyků a pracovala v BBC, budoucí otčím pan Klíma bojoval u Tobruku. Alice se s nimi odstěhovala do Prahy.

„Klímovi si o mě řekli a teta mě dala. Co by na to maminka řekla, že mě předala cizím lidem? Ale zase chápu, že teta nechtěla brát malé dítě s sebou do nejistoty. (…) Bylo mi šest let, měla jsem začít chodit do školy, ale vůbec jsem neuměla česky. V Terezíně jsem mluvila spíš německy, když jsem byla s Editkou, tak maďarsky, takže jsem místo do školy nastoupila do školky, abych se v šesti letech naučila řeč.“

Manželé Klímovi adoptovali Alici asi po dvou letech. Nejdřív je oslovovala křestními jmény, pak jim začala říkat maminko a tatínku – prý hlavně kvůli spolužákům. „Bylo jim to všechno divné, byli zvědaví, vadilo mi to. Vždycky jsem byla trochu exot, jiná než ostatní. Měla jsem tmavé vlasy a říkala jsem, že moje rodina pochází z Maďarska. Jednou na mě jeden křičel ´Židovko!´, a kde to asi vzal? Tu musel slyšet od rodičů.“

Nevlastní matka Eva Klímová zemřela v roce 1956, kdy začala Alice chodit na zdravotní školu. Nevlastní otec se za pár let znovu oženil, vystěhoval se do Británie a později do Izraele. O dceru se přestal zajímat. V roce 1962 se Alice vdala a teprve tehdy se zastavil kolotoč s postavami lidí, kteří se v jejím životě objevovali, k nimž přilnula a kteří mizeli a mizeli. Rodiče. Teta se strýcem Viktorem. Paní Jägerová. Teta Edita. Manželé Klímovi.