Cizincem ve své zemi? Evropa se neúprosně mění
Týdeník Echo
NOVÉ
2
Číst si v amerických mainstreamových médiích shrnutí projevů Donalda Trumpa znamená leccos se dozvídat o těch projevech, ale taky o kategoriích, v nichž uvažují autoři těch shrnutí. V jednom takovém shrnutí Trumpova projevu na republikánském konventu se uvádělo, že projev „byl charakterizován ještě temnějším jazykem než při kampaňových mítincích“. Obsah jeho temného sdělení je pak shrnut slovy: „Za Trumpova prezidentství by americký sen byl rezervován primárně pro Američany.“ Připusťme, že z úst Donalda Trumpa to může být temné nebo aspoň – v zemi založené na imigraci – radikální. Ale vzato obecně, co je vlastně tak pozoruhodného na tom, že vláda by měla primárně mít na zřeteli zájmy svých občanů?
Proč tyto pocity – touha zachovat domov ve smyslu každodenního okolí i širšího společenství státního – nejsou takřka nikdy chápány ve svém doslovném smyslu, ale vždy jen jako známka asociace s něčím temným? Je pravda, že na ně narazíme u všech populistických revolt poslední doby – brexitu, Trumpa, Národní fronty, AfD –, kde často tu asociovanou temnotu najdeme. Ale můžeme o nich chvíli mluvit bez této bagáže?
Je to pochopitelné docela snadno. Jednou ze zcela běžných aktivit současných městských, kosmopolitních, vzdělaných lidí je boj za zachování starých budov a proti výstavbě nových. Často se svádí boj nejen za budovy památkově významné, ale za jakékoli staré stavby, i ty, které byly v době svého vzniku považovány za průměrné, ba i ošklivé, v zájmu zachování charakteru místa. A často je nevítaná nejen nová budova necitlivě vpadající do stávající zástavby, ale jakákoli nová stavba vůbec – jen zvýší provoz. Teď, když už tu my bydlíme, tu žádné další lidi nechceme, mohli by říkat tito aktivisté – a nejen aktivisté, tyto snahy s sebou nejsnáze strhnou i běžné apolitické občany.
Zkusme se na to podívat z odstupu: není vlastně nelogické, že z příkazů, co všechno se nemá měnit, výškou budov počínaje a kličkou na okně do dvora konče, je vyňat jediný prvek – lidé? Nepoznávám to tu, tohle už není moje město, necítím se tu doma – to jsou opakující se citáty z reportáží z menších anglických měst, která mají společné to, že v nich v posledních letech došlo k prudkému nárůstu přistěhovalectví a hlasovala masově pro brexit (těch dobrých reportáží je málo, média často svá zpravodajství omezovala na vyzobávání stupidních výroků zastánců odchodu). Ano, mezi lidmi a věcmi je fundamentální rozdíl. Ale to, že je mezi nimi fundamentální rozdíl, neznamená, že by neměli také něco společného. Jak může být „tohle už není můj domov“ přijatelnou reakcí na to, že na místě školy, do níž jsem chodil, stojí dnes ošklivá nová krabice, ale ne na to, že v hospodě, do níž jsem chodil, se dnes všichni mezi sebou baví nesrozumitelným cizím jazykem? Okolí, které mluví cizím jazykem – to je dnes přijatelné jako literární metafora cizoty, jako její doslovný popis ne.
Anglický novinář Ben Judah v reportáži ze současné Francie popisuje svůj rozhovor se starostou malého francouzského města za Národní frontu. Mluví o tom, jak se muslimové modlí na ulici, i když je mešita poloprázdná, protože „tím říkají, toto je naše území a chceme vám vnutit všechno, co nemáte rádi“.
