V Česku vládne nejvyšší sobectví, strašná antihodnota

Mohlo by se zdát, že teoretizuji, ale když zvážíme, kolik jsme za těch 25 let viděli nebo aspoň zahlédli korupce, uplácení, rozkrádání společného majetku, financí z bank, a to zvláště těmi nejvýše postavenými… a pak vysoká amnestie zločinů a co vše se neví. Nyní reorganizace policie a co všechno je asi za ní. Je patrné, že nejvyšší sobectví tu vládne jako strašná antihodnota, která byla a je motivem rozkrádání společného majetku republiky. V této souvislosti mnozí politici na nápravu komunistických krádeží církevními restitucemi křičí „chyťte zloděje“.

Když to vše soudný člověk pozoruje, nedivím se, že se rodí myšlenka na vládu pevné ruky, protože nevidí možnost slušného, na hodnotách založeného uspořádání společenských poměrů s touto politickou garniturou, která je infikovaná vládou sobeckého bezpráví jedné strany, jedné skupiny lidí, kteří profitovali z příslušenství k totalitní straně vlády bez hodnot nebo spíše s antihodnotami. Bezradnost perspektivy této „demokracie“, prostě zkorumpovaná společnost odshora až dolů.

Nechci přehánět, ale vidím, že jsme na počátku nové doby nezanalyzovali dobu minulou a začali jsme víceméně vědomě se stejnými nehodnotami v srdci i v mysli, protože jsme nechápali závažnost pozitivních hodnot pro budování solidní demokratické společnosti. Dnes je tu výsledek. Není to moralizování, pouze malé zamyšlení nad dnešní situací a jejích možných příčinách. I velké diskuse o církevních restitucích (chápu, byly zatíženy četnými emocemi a člověk v takových situacích neuvažuje normálně) ukazovaly, jak se obecně smýšlí o důležitých demokratických kategoriích, jako je právo a spravedlnost. Této situace lze ve společnosti snadno zneužít, odhlédněme od toho, že se jedná o církve. To platí nejen o „lidu obecném“, ale i o nejpřednějších politicích, kteří mají většinou korupci pod svou kůží. Přitom se nikdo nestydí takové věci veřejně říkat a zastávat. A společnosti to nevadí?

Tady zůstává otázka rozboru společenské situace a kultivování společnosti v nové době. Která instituce ze společnosti myslela na tuto kultivaci? Klaus do té situace prohlásil: Neznám transformaci srdce! Církve nechme stranou pro jejich záměrné odsunutí na okraj, i když i ony zde mají svůj dluh.

Nelze v této souvislosti nezmínit vliv médií. Zvláště v poslední době a snad v současnosti nejsilněji vidíme, že lidé většinou nežijí svým vlastním uvažováním, ale že jsou pod trvalým silným vlivem nejrůznějších médií, která zcela vstupují do jejich života i do jejich nejvnitřnějšího soukromí, poněvadž jim lidé dobrovolně otevírají přístup. Média je s sebou doslova vlečou a vytvářejí tzv. „veřejné mínění“, to znamená de facto nepozorovaně „předpisují“, co si mají lidé myslet, co je „správné“, „pravdivé“ a „moderní“.

Celou esej kardinála Miloslava Vlka si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo