Spojenectví Ruska a Číny? 22. červen 1941 varuje

Čínský prezident Si Ťin-pching stál při přehlídce 9. května 2015 vedle Vladimira Putina a oba spolu mluvili způsobem, který vyhlížel spíše jako přátelský než státnický. Propaganda Kremlu dnes vyzdvihuje příspěvek Číny k vítězství ve druhé světové válce a obě země údajně chystají jakési globální spojenectví, které má konkurovat Západu. Otázkou ovšem je, jestli to náhodou není jen katastrofální omyl některých kremelských stratégů, kteří by mohli tragicky zopakovat chybu, jíž se kdysi dopustil sovětský diktátor Josif Stalin.

Právě v tento den před 74 roky se německé tanky začaly valit na východ a Sovětský svaz záhy stanul na hraně zániku. Ačkoli Hitler dlouhodobě opakoval, že usiluje o „Drang nach Osten“ a získání „životního prostoru“ na úkor Ruska, od léta 1939 fungovaly obě velmoci de facto jako spojenci. V září 1939 spolu zlikvidovaly Polsko a bez následných dodávek nerostných surovin ze SSSR by Hitler nemohl vést boj se Západem.

Ponechejme teď stranou stále populárnější teorii „Ledoborce“, tedy že Stalin takto podporoval Hitlera záměrně, aby se Evropa vyčerpala vzájemným bojem, načež by se Rudá armáda mohla sama vydat na „osvoboditelský pochod“. Důkazů pro to, že SSSR v létě 1941 zřejmě skutečně připravoval překvapivý útok proti Německu, existuje už více než dost, naprosto nepochybným faktem však je, že jako první nakonec zaútočil Hitler.

Existuje také řada možných vysvětlení toho, proč Stalin zprávám o německém útoku neuvěřil, opět je ovšem nepochybné, že SSSR byl šokujícím způsobem zaskočen a utrpěl strašné ztráty, které by zřejmě pro každou jinou zemi na světě znamenaly konec. Sovětský svaz je však ustál, vzpamatoval se a Rudá armáda v květnu 1945 stanula v troskách Berlína. Další politika SSSR v zahraničním a obranném sektoru pak byla z velké části determinována především právě tím, aby se už nikdy nestal cílem překvapivého zničujícího útoku.

V současné vyhrocené atmosféře vztahů mezi Ruskem a Západem slýcháme od propagandistů tvrzení, že USA připravují útok (údajně snad i nukleární!) proti Rusku. Vyvracet takové bludy asi mnoho smyslu nemá a nabízí se otázka, zda jim věří ti, kdo je sami hlásají. Je možné, že se útoku Západu skutečně obávají někteří z těch, kdo vyrostli ještě v éře SSSR a nikdy nepozbyli nedůvěru vůči Západu a NATO. V Rusku ale občas (pravda, dnes méně často) znějí i varování před hrozbou, která vyrůstá na opačné straně.

V ruském armádním časopise Krasnaja zvjozda vyšlo svého času mnoho seriózních článků od důstojníků mladší generace, kteří upozorňovali na velké ambice Číny v oblasti Sibiře. Nemělo by se zapomínat, že se SSSR a Čína roku 1969 střetly v krátké pohraniční válce a že se v Číně stále ozývá nespokojenost s uspořádáním hranic, někdy přiživovaná ještě nacionalismem, jenž se stal fakticky součástí ideologie Komunistické strany ČLR.

Pohled na některé ukazatele napovídá, že Rusko by se mělo Číny dosti obávat. Řídce osídlená Sibiř s ohromnými zásobami nerostných surovin je totiž právě to, co expandující, ale na limity růstu již narážející, hranicemi omezená a demografickým tlakem stále více tísněná ekonomika ČLR potřebuje. Tomu odpovídá i masivní migrace Číňanů na Sibiř, kde už se místy vyskytuje téměř kompaktní čínské osídlení. Snímky z ulic měst, jako je Chabarovsk a Čita, nabízejí dost prostoru pro pochybnosti, v jaké zemi ta města vůbec leží.

Čína je na Rusku životně závislá, pokud jde o dodávky nerostných surovin, jenže to byl Hitler také (a možná ještě víc). Obě mocnosti si dnes mohou být nápomocny v řadě záležitostí, které jsou tak či onak zaměřeny proti Západu, ovšem hovořit o opravdovém spojenectví je nemístné zjednodušení, které by mohlo být potenciálně i hodně nebezpečné. Moskva by tak totiž mohla sama sebe přesvědčit, že nemá důvod se Číny bát.

V roce 2013 vzbudil v Rusku velké diskuse článek se sugestivním názvem „Jaký může být 22. červen 2.0?“ Autor v něm popisuje čínský útok na Sibiř v podstatě „klasickým“ způsobem, na jaký lze narazit i v některých románech (např. Medvěd a drak od Toma Clancyho), tedy prostě invazi za pomoci výsadkářů, tanků a děl. Naneštěstí pro Rusko lze však soudit, že pokud by se Čína k operaci proti Sibiři odhodlala, postupovala by jinak.

A jak? Ruská „hybridní válka“, jež vedla k anexi Krymu a podpoře konfliktu na Ukrajině, tzn. operace neoznačených zvláštních jednotek a efektivní informační válka, není nějaký převratný vynález Kremlu, spíš je to hodně vyspělá kombinace prvků a postupů již existujících. Bylo by ovšem každopádně naivní se domnívat, že Čína, do jejíhož vojenského myšlení po staletí patří válečná lest a klam (připomeňme myslitele Sun-c’ a jeho oblíbený spisek Umění války), nemá podobné plány. A jejich cílová země je asi jasná.

Ve prospěch Číny navíc může hrát ještě jeden faktor. Vedle početné menšiny (místy už patrně většiny) etnických Číňanů může počítat s podporou přinejmenším části sibiřských separatistů. Na Západě není příliš známým faktem, že toto hnutí, ačkoliv dnes působí už takřka v ilegalitě, má místy silné pozice. Řada Sibiřanů totiž říká (a ne zcela neoprávněně), že „Moskva“ (neboli evropská část Ruska) se na ně dívá s jakýmsi blahosklonným pohrdáním a bere Sibiř spíš jako kolonii, resp. zdroj nerostných surovin a nenáročný trh.

Pro čínské stratégy by zaručeně nebylo složité nalézt v těchto komunitách pár „horkých hlav“, zajistit jim výcvik a zbraně, popř. vyslat i neoznačené „poradce“. Další průběh už se patrně dá odhadovat snadno. Tento scénář ostatně také není úplně nový, jelikož v Rusku i v zahraničí se po eskalaci bojů na Ukrajině začala klást (asi jen napůl ironicky) otázka, co bude Kreml dělat, až někdo na Sibiři vyhlásí nezávislou „Novočínu“.

Kreml si tuto potenciální hrozbu nepochybně uvědomuje, avšak jiná věc je, jestli jí přisuzuje i adekvátní význam. Ve světle krátkodobých zisků, resp. oportunistického „spojenectví“ s ČLR proti Západu, by Rusko mohlo (stejně jako přes 74 lety) zanedbat dlouhodobou hrozbu, jež by mohla mít prakticky likvidační následky. „Hybridní válka“ proti Sibiři by pak už jen dokázala pravdivost úsloví, že kdo s čím zachází, tím také schází.