Mlčte a vypadněte aneb ÚSTR jsme MY

Minulý týden odešel Radim Palouš. Jedna z posledních osobností malého kmene filosofů a disidentů, kteří důsledně spojovali politické myšlení s „jiným věděním“ v duchu filosofie přirozeného světa Jana Patočky. Vědění, které není postavené na technické manipulaci, moci a vědě, ale na víře, že existuje cosi zásadně netechnického a neprůměrného, co určuje společnost a člověka. Na této myšlence byla založena i filosofie Charty 77.

Po pádu komunismu spojil politické a filosofické téma v knize Totalismus a holismus (1996), v níž vyjádřil hlubší reflexi svého protitotalitního zaměření. Je příznačné, že současní levicoví kritici teorie totalitarismu (Michal Pullmann, Michal Uhl, Lukáš Jelínek, Jan Bureš atd.) ignorují jeho dílo. S Radimem Paloušem tak symbolicky odchází i určitý minoritní diskurs, protože společnost ovládá stále více panství instrumentálního rozumu, což lze ilustrovat u nás na proměnách pojmu totalismus, totalita, totalitarismus a zejména institucionální historii Ústavu pro studium totalitních režimů.

V této instituci po dlouhé sémantické válce zvítězila oficiálně levicová neomarxistická interpretace, která z hlediska filosofie přirozeného světa prosazuje sekularizovanou „namyšlenost“ moderní vědy, kdy se dva historicko-politické úkazy dvacátého století zkoumají „vědecky“, jako by se jednalo o stabilizovaná jsoucna nebo objekty emancipované od vztahu k bytí. Proto jsou neopozitivisticky zkoumány především organizační a mocenské „struktury“ diktatury a to, co instrumentální rozum nahlíží jako neasimilovatelnou část totalitní skutečnosti, je ignorováno jako pěna dní.

Z hlediska filosofie přirozeného světa Ústav ignoruje mimovědecké formy poznání a z ideologických důvodů nahrazuje pojem a teorii totalitarismu pojmem diktatura, jak to příkladně udělal v Koncepci vědeckého zaměření, schválené v létě radou ÚSTR (opět Uhl, Jelínek, Bureš a s nimi taky Emilie Benešová atd.). Éra komunismu se tím staví na podobnou úroveň jako diktatura v Chile nebo režim v současném Bělorusku. Součástí sémantické války je i přejmenování Odboru zkoumání totalitních režimů, který byl depolitizován na nicneříkající Oddělení výzkumu 1945-1989, které nově vede politoložka Blanka Mouralová, jinak poradkyně předsedy vlády ČR Bohuslava Sobotky a ředitelka společnosti Collegium Bohemicum. Jazyk vědy podlehl ideologické dekontextualizovanosti, v níž ne náhodou chybí zkoumání tehdejší levicové ideologie.

Po hromadném propouštění zaměstnanců na jaře 2015, kdy se vedení Ústavu podařilo po mnoha letech zbavit i velké části kritiků, uspořádali v září ředitel Zdeněk Hazdra a jeho náměstek Ondřej Matějka volné setkání se zaměstnanci. Při této příležitosti jsem připomněl aktuální nezákonný postih historika Jana Kalouse (2000-2007 vedoucí oddělení dokumentace ÚDV a na ÚSTR mj. v letech 2010–2012 první náměstek a posléze až do loňska ředitel odboru zkoumání totalitních režimů) a přirovnal chování vedení k zelináři z Havlova eseje Moc bezmocných, neboť management zakládá svou existenci na alibistickém zdání, jak instituce perfektně funguje.

Zmocněnec pro transformaci digitalizace (což je jenom jiný název pro hromadné propouštění) Václav Tollar prohlásil: MY to už nechceme slyšet! Ředitel Ústavu Zdeněk Hazdra nové zaměstnance upokojil, že kritici jsou pořád jedni a tíž: Blažek (na setkání nebyl), Stárek a Vodrážka.

Přítomnému badateli undergroundu a odpůrci komunistického režimu Františku „Čuňasovi“ Stárkovi tato slova okamžitě evokovala normalizační jazyk, a proto se zeptal, za jaké MY funkcionář hromadného propouštění hovoří, když on mu svůj hlas nedal.

Ředitelka Blanka Mouralová navrhla hlasovat o tom, že se diskuse povede na jiné téma. Čuňas prohlásil, že se jedná o zástupné hlasování, jehož pravým cílem je, aby Stárek a Vodrážka mlčeli a vypadli. Náměstek Ondřej Matějka dal hlasovat a já i Stárek jsme na protest odešli. I pár zainteresovaných odešlo. Proti hlasoval pouze ing. Petr Hauptmann, který strávil šest let v komunistickém vězení.

Sémiolog Roland Barthes říká, že fašismus nespočívá v tom, že se zakazuje o něčem mluvit, nýbrž v tom, že se nutí něco říkat. ÚSTR je kontinuální politickou a institucionální laboratoří a není náhodné, že jeho současné vedení nebezpečně experimentuje s novým režimem řeči za tiché podpory politických elit a lhostejné většiny.

Jiné vědění, filosofie přirozeného světa a víra, že existuje cosi netechnického a neprůměrného, se postupně stává záležitostí minority „demokraticky“ vylučované a odcházející do různých forem podzemí.