Drtiče bolesti mění psychiku lidí

Stačí nechat chvíli běžet televizi a dřív nebo později se v reklamním bloku objeví lákavé story, v němž člověk „trpící jako zvíře“ polkne pilulku a všechny bolesti zažene jako mávnutím kouzelného proutku. Moderní farmacie nám nabízí léky na tlumení bolesti plnými hrstmi a my si je plnými hrstmi bereme. Mezi trojicí léků, které si bez receptu nejčastěji odnášíme z lékárny, figurují hned dva „drtiče bolestí“ – konkrétně ibuprofen a paracetamol. Užívají se i ke zmírnění horečky. Za rok jich jen v České republice spolykáme plus mínus 15 milionů balení. To je pořádná hromada a zdaleka to nejsou všechny léky, kterými bolest zaháníme.

Bolest je výsledkem dějů v nervovém systému. Varuje nás, že v našem těle není něco v pořádku. Tím, že tohle varování umlčíme, neodstraníme příčinu bolesti. Stejně jako vypnutím televizních zpráv nesprovodíme ze světa události, které nám pijí krev. S prášky proti bolesti si ale můžeme pořídit i něco, oč vůbec nestojíme.

Obvyklou vlastností všech léků bývají vedlejší účinky. Léky potlačující bolest nejsou v tomto ohledu výjimka. Stačí si přečíst příbalový leták a vyhrne se jich na nás vydatný příděl. Zajímavé je, že nás donedávna příliš nezajímalo, jak ovlivňují léky působící na nervový systém náš duševní svět. Neptali jsme se: „Jak moc nám „drtiče bolesti“ dokážou zamotat hlavu?“ I proto stojí za pozornost studie týmu vedeného Baldwinem Wayem z Ohio State University, v které američtí psychologové sledovali, jak se mění psychika lidí pod vlivem acetaminofenu, který je základní účinnou složkou paracetamolu.

Ztráta empatie

Vědci získali pro studii dobrovolníky z řad vysokoškoláků. Všichni dobrovolníci vypili před testy pohárek s nápojem. Polovina v něm dostala i vydatnou dávku paracetamolu. Nikdo však neměl tušení, jestli lék vypil nebo ne. Po hodině, když bylo jisté, že účinky paracetamolu nastoupily, začaly vlastní testy. V některých ohledech jejich výsledky nepřekvapily. Pod vlivem paracetamolu jsme nejen méně vnímaví k fyzické bolesti, ale nevadí nám ani rušivé vlivy z okolí.

V experimentu byli dobrovolníci vystaveni nepříjemnému zvuku a sílu nepříjemného zážitku měli hodnotit známkou od jedné do deseti. Po nadopování paracetamolem vadil studentům zvuk mnohem méně, než když látku tlumící bolest nepozřeli. Zajímavé bylo, že pod vlivem paracetamolu dobrovolníci předpokládali, že stejně otrlí jsou k nepříjemnému zvuku i lidé kolem nich. To naznačilo zajímavou možnost: Paracetamol možná oslabuje empatii – schopnost vžít se do situace druhých.

Empatii pozorujeme i u zvířat. Šimpanzi například utěšují příslušníka tlupy, který dostal napráskáno od vůdčího samce. Pokud zbitý lidoop vůdce tlupy provokoval, ostatní šimpanzi se do projevů soucitu moc nehrnou. O to vydatněji ale utěšují jedince, který se stal obětí nevyprovokovaného násilí. Empatie je tedy u šimpanzů spojena i s elementárním smyslem pro spravedlnost a fair-play.

O tom, zda „drtiče bolesti“  působí i jako „drtiče soucitu“, se Way a jeho spolupracovníci přesvědčili v dalším pokusu. Dobrovolníky při něm nechali číst celkem osm příběhů, jejichž hrdinové došli nějaké újmy, např. si způsobili bolestivé zranění nebo ztratili někoho blízkého. Dobrovolníci nadopovaní paracetamolem byli k takto zprostředkovanému utrpení opět méně vnímaví.

Poslední pokus prokázal, že paracetamol má vliv i na to, jak vnímáme spravedlnost v mezilidských vztazích. Dobrovolníci se nejprve krátce setkali s trojicí lidí, a ty pak sledovali při hře, v které je pro úspěch důležitá spolupráce. Každý dobrovolník se stal svědkem toho, že dva hráči třetího spoluhráče ze spolupráce vyloučili. Dobrovolníci měli za úkol hodnotit míru utrpení „odříznutého“ hráče a také v tomto případě paracetamol jejich reakci oslabil.

Kultura bezbolestnosti

Už dříve Way a jeho spolupracovníci prokázali, že paracetamol oslabuje naše pocity radosti. Ze stejného prožitku se lidé užívající paracetamol radují o poznání méně než lidé, kteří tento lék neužívají. Teď máme k dispozici výmluvné důkazy o tom, že lék oslabuje i naši empatii. Radost a empatie přitom patří k emocím, které byly odnepaměti nedílnou součástí lidského života a významně posilují mechanismy, na nichž lidská civilizace stojí a s nimiž také padá.

Často si stěžujeme, že lidé jsou otrávení a lhostejní. Jistě k tomu mají celou řadu vážných důvodů. Napadlo nás ale někdy, že si na tuhle „blbou náladu“ možná zaděláváme i tím, že si polykáním pilulek zaháníme bolest zad týraných vysedáváním u televize, bolest kloubů, které už nenutíme dokonce ani ke zdolání několika málo schodů, nebo bolesti hlavy, kterou jsme si předtím zaneřádili informačním balastem. Není pochyb o tom, že mnozí z nás trpí vážnými bolestmi a je jenom dobře, že jim moderní farmacie nabízí prostředky k úlevě. Na druhé straně je jasné, že léků na tlumení bolesti užíváme zbytečně moc a výjimkou nejsou ani případy jejich zneužívání. Vytvořili jsme si „kulturu bezbolestnosti“, i když bolest – fyzická i psychická – byla vždycky nedílnou součástí lidského života.

Paracetamol rozhodně není jediný univerzální viník problémů, s nimiž se naše „bezbolestná“ a zároveň i bezcitná civilizace potýká. Neměli bychom na něj házet vinu za všechny naše trable. Studie amerických psychologů přesto nabízí příležitost k zamyšlení. Máme polknout tabletu proti bolesti a pak se třeba pustit do sporu s manželkou o tu či onu domácí záležitost? K rozumnému řešení sporů vede kromě jiného cesta i přes empatii, schopnost vcítit se do situace toho druhého a pochopit, jak celou věc vnímá a prožívá. S „drtičem bolesti“ v krvi je naše šance na úspěch při takovém snažení o poznání nižší. A to nejen při domácích „večerech otázek a odpovědí“, ale i při řešení problémů v zaměstnání či na veřejnosti.