Evropa čeká na Merkelovou, Merkelová neví
Když jsme v úterý dokončovali nejnovější vydání našeho týdeníku (vychází dnes), ze všech možných odhadů a komentářů se zdálo, že Tsiprasova Syriza a těch 61 procent Řeků, kteří ho v neděli podpořili v referendu, přetáhli strunu, a že s nimi zbytek eurozóny ztratil trpělivost a že trest se blíží.
Diametrálně odlišný názor zastává známý německý ekonom, politik a spisovatel politicko-ekonomických bestellerů Hans-Olaf Henkel v rozhovoru, který si můžete právě v novém Echu přečíst: Alexis Tsipras, dovozuje, opět eurozónu dotlačí k ústupu, protože ustoupit Tsiprasovi žádá Francie a Německo nakonec vždycky udělá to, co Francie vytyčila.
Dva dny před nedělním summitem, který má být přelomový, Henkelův názor už nezní tak úplně exoticky. Je to rovnocenná varianta k tzv. grexitu. Paříž podle zpráv ze včerejška dala dohromady speciální tým, který s Tsiprasovou vládou dává dohromady řecký návrh pro eurozónu tak, aby Tsipras v neděli na ostatní dobře zapůsobil.
Také italský premiér Matteo Renzi už se dal slyšet, že nejde ignorovat „demokratickou rebelii“ řeckých voličů. Z Washingtonu se ozývá Barack Obama, i on nabádá ke vstřícnosti vůči Řecku. Vstřícnost naopak nechtějí téměř kompletně menší členové eurozóny, jako Holandsko nebo Slovensko. Nicméně z velkých členů eurozóny zbývá mezi nesmiřitelnými pouze Německo. Na Angele Merkelové tedy záleží ze všeho nejvíc – zastupuje stát, jemuž Řecko nejvíc dluží, a pokud by se zatvrdila, Tsipras má smůlu. Potom nemůže následovat nic jiného než jeho kapitulace nebo odchod Řecka z měnové unie.
Jak se Merkelová zachová? Týdeník Spiegel se v aktuálním čísle snaží proniknout do jejího uvažování. Nález redakce zní, že kancléřka je v agonii a zmítá se mezi oběma stanovisky. Větu „Říkám zcela otevřeně: Jsem rozpolcená,“ ostatně pronesla sama v odpovědi na otázku, zda-li řecké referendum proti úspornému programu „trojky“ máme chápat jako vědomý akt, jímž Řekové připouštějí svůj odchod z eurozóny.
Rozpolcenost Merkelové týdeník ilustruje na dvou jejích spolupracovnících, kteří jí radí každý opak: jeden, bývalý ministr životního prostředí, ještě předtím úředník Evropské komise, na kancléřku neustále apeluje, ať je na Atény hodná, kvůli evropskému ideálu. Druhý, letitý šéf evropského odboru v kancléřství, naopak suchými čísly dokládá, že Řecko v eurozóně stejně nemá šanci a že nejlepší by bylo ho pustit ven. Totéž jak známo v německé vládě už dlouho doporučuje ministr financí Wolfgang Schäuble. Dal by Řekům na cestu velkorysou pomoc, aby překonali šok, který nutně musí přijít.
Potíž s Merkelovou je ta, že čistě analyticky (začínala ve vědě a nebyla vůbec špatná, vzpomíná její příležitostný mentor v Praze, profesor Rudolf Zahradník) jí musí být jasné, že grexit měl přijít už dávno, že se ale ve funkci neustále poměřuje s některými svými předchůdci. Především s Helmutem Kohlem, k němuž má nevyvážený vztah. Kohl ji po sjednocení vytáhl do vysoké politiky a ona ho potom po sponzorské aféře jejich strany slavně pohřbila, čímž si zajistila cestu na vrchol. Kohl o ní od té doby v soukromí mluvil s despektem („Merkelová ani neuměla jíst nožem a vidličkou“ nebo „Tato dáma mnoho charakteru nepobrala, to se člověk může jen pokřižovat“ – stojí v neautorizovaných přepisech nahrávky, které provedl Kohlův pomocník s memoáry, než se oba muži pohádali).
Merkelová, hnána zřejmě špatným svědomím a nepochybně i ohledy vůči starému nemocnému pánovi, o Kohlovi naopak mluví s respektem. Největší strach má ale z toho, aby před dějinami nevznikl dojem, že pohřbila Kohlovo dědictví, čímž se myslí právě euro. A poněvadž Kohlova údajná zásluha o Evropu je cosi, o čem se v německé veřejné debatě nedebatuje, neměli bychom tento faktor v úvahách Merkelové podceňovat.
Na kancléřce bude záležet, jestli řecká krize skončí vyprovozením Řecka z eurozóny, což aspoň otevírá možnost důstojného řešení, v němž by se Řekům, jestli tedy opět všechno nepokazí, po pár letech může vést lépe – nebo jestli přijde další kapitulace. To by byl důkaz, že momentálně nejmocnější politik v Evropě trpí intelektuální nemohoucností (kdy se bez ohledu na život naplňuje heslo V evropské integraci kupředu, zpátky ni krok) a že přeci jen raději dělá politiku s několika velkými než se všemi malými členy EU. Což by znamenalo, že ani relativně vstřícná Angela Merkelová není prosta velmocenských instinktů.
