Znuděná generace. A bez obalu říkám: přijde vlna sebevražd
1
Literární kritik a překladatel Leopold Vrla v knize Kořeny (1994) vzpomíná na dětství strávené ve venkovské kovárně. Na dvou místech už i pro mě překvapivě hovoří o dvou činnostech, které tehdy děti naplňovaly radostí. Tou první bylo nakládání teplého, slehlého hnoje a tou druhou sešlapávání řízků řepy, kterým se přes zimu dokrmoval dobytek.
Nebudu nic odívat do korektního jazyka a řeknu to rovnou. Očekávám, že v dalších letech, ve chvíli kdy dnešní virtuální mládež začne procházet krizí středních let a zvažovat svůj minulý i budoucí život, dojde k vlně sebevražd, protože nebude existovat žádný pádný důvod, proč žít. Podobně jako středověký člověk či tradiční sedlák, předpokládám, že hmota je v zásadě dobrá, protože je doplňkem ducha a nikoliv jeho opakem. Dobrota hmoty nás spojuje s nějakou základní dobrotou světa, která našemu tělu a mysli na nějaké základní úrovni předává poselství, že svět je v zásadě dobrý a má smysl.
Ve virtuálním světě, v chytrých aplikacích mobilních telefonů, filmech a televizích jsme viděli tolik úžasných věcí, že běžné činnosti nás nudí. Po skoro dvaceti letech exkurzí s americkými studenty vnímám, že většinu z nich je čím dál obtížnější zaujmout. To dnes doopravdy dokáží jen sociální sítě. Není už nad čím žasnout. Děti se pochopitelně musí měnit, protože ani doba nestojí na místě, ale pro generace posledního desetiletí začíná platit to, že to jsou nejvíc znuděné generace lidí, jaké jsem kdy poznal.
Nuda je vlastností, spíš bych řekl, nenaplněnosti než prázdnoty. Naplnění znamená vědět, že něco na světě má smysl a stojí za to žít. To zároveň dává životu možná ne cíl, ale vědomí toho, že tento cíl existuje. To úplně k životu stačí. Projde-li člověk „zasvěcením hmotou“, to znamená, má-li v dětství možnost žít v přírodě nebo na venkově, něco dělat rukama, obrábět dřevo, stavět zdi, pomáhat při žních, tak automaticky získal jiný, pro svoji budoucnost nadějný základ života. Nevím, zda mám pravdu, ale určitě budu sledovat, jak spolu souvisí destruktivní a autodestruktivní tendence se životem založeným na virtualitě.
Sedmnáctý díl z rozsáhlé eseje Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa), který Václav Cílek píše pro širší publikaci v USA.
