Vánoční pohádky skončily očekávanou katastrofou. Uf uf uf
Televizní vánoce
NOVÉ
O Vánocích je zvykem dodržovat bezpečné zvyky, dokonce a právě i v televizním vysílání. A tak také letos Česká televize v průběhu tří svátků vánočních odvysílala v primetime tři nové pohádky. Nadále platí, že je to odvážné dramaturgické rozhodnutí a podivuhodné lpění na formátu, který vzhledem k výsledkům v předešlých letech předjímá divácká očekávání a předpokládá katastrofu. (Což se letos potvrdilo.)
Ale vystačit si se zadostiučiněním odhadu nebo s tvrzením, že pohádka jako žánr se vyčerpala, protože je zjevné, že celoroční nabízené množství novinek musí stvořit hromadu šuntu, by nebylo fér. Jsou to výtky očividné, opakované, a proto bez užitku. Zajímavější je pokusit se nahlédnout, co přináší přesvědčení tvůrců veřejnoprávní televize, že právě trojlístek novinek je to, co zajistí, případně potvrdí či posílí hřejivé emoce pod vánočním stromkem.
Korunní princ
Pro připomenutí sledu letošních premiér je vezměme popořadě: nejprve tedy Korunní princ čili příběh mladšího králova syna, který závidí staršímu bratrovi následnictví trůnu a sám po něm tak touží, že se rozhodne bratra pracně zbavit. Dá mu vypít nápoj zapomnění, kvůli čemuž se následně rozvíří sled náhod, katastrof a peripetií, do nichž hrdinu bratrova nástraha přivede. Je jich několik natolik zřetelných, že v jiné pohádce by to stačilo na vyvrcholení. Třeba takové zabití draka a osvobození princezny. Jenže v v tomto případě se autoři rozhodli, že štědrovečerní šance se chopí bez míry a svého dryjáku ztráty paměti dají princi (a divákům) vypít víckrát, takže vyvrcholení je tu několik. Třeba rytířský turnaj o ruku princezny, uchráněné před drakem (princ si tak její ruku vybojuje několikrát). Několikeré finále slouží jako zástěrka slabého příběhu, který ale – a to je třeba tvůrcům přiznat – je důsledný ve svém úsilí vypadat jako hraná verze přespolního kresleného filmu.
Toto rozhodnutí, signalizované úvodní animovanou sekvencí příběhu, nepřekvapí u režiséra Karla Janáka, jenž na napodobování žánrů postavil kariéru. Je znát na kostýmech (král, královna nebo černokněžník jsou jako vymalovaní), rozdělení rolí (zlý princ se kření a pohybuje zrovna tak) i použitými atrakcemi (průběh rytířského turnaje přibližuje dynamická elektronická hudba, krásné modelky přinášejí cedule o aktuálním soutěžním kole, přijde na taneční kreace roztleskávaček i obecenstvo, mávající dřevěnými cedulemi s „vtipnými“ povzbudivými nápisy „hobluj“). České televizi se musí zatleskat, že její letošní štědrovečerní nadílka podtrhla význam svátku, jehož podstatou je zamyšlení nad lidskou existencí. Akorát škoda té zastřenosti v paradoxu, neboť kde by jeden čekal pokoru, přišla oslava tuzemského umělectví v náhražkách: když na ten animák nemáme peníze, natočíme ho naživo. Nijak se to neliší od receptáře nebo proslulého sloganu „když nemáte tohle, tak dejte něco jiného. Anebo tam nedávejte nic.“
Svatojánský věneček
Že zřejmě nejde o výjimečnou narážku na kuchařské show, bylo potvrzeno o den později Svatojánským věnečkem, jehož hrdinou je chudý vorař, slabý na plíce a srdce a rodiči proto odstrkovaný k fyzicky méně náročným pracím, než je plavení dřeva. Přes svůj nesouhlas s rozhodnutím živitelů a touhu po řece se učí na kuchaře. Později jako zběhlý učeň svého řemesla se nakonec dostane na královský zámek, kde se zamiluje do princezny, jinak nadané počtářky, jež sice před mytologickým a lidovým výkladem světa upřednostňuje vědecký, která ale přesto na svátek svatého Jána hodí po zvyku svobodných dívek do řeky věneček kvítí a věří, že jí přičaruje ženicha. Inu, je to ten vorař/kuchař/budoucí král. Akorát napřed spolu a za pomoci dalších dvorních zaměstnanců musejí osvobodit vládkyni smrti Moranu, která je uvězněna na královském hradě svým synem markýzem Diblíkem (sic), jenž touží po matčině uznání a lásce a snaží se jich domoci úsilím předčit matku v zákeřnosti a lstivosti. Párku se nakonec vyzrát nad Diblíkem podaří, přičemž princezna se od osvobozené Morany dozví, že je její neteří a vládkyní života. Není nad to urovnat na konci příběhu rodinné vztahy, vždyť co na tom, že své vězněné švagrové Smrti si nevšiml král, nadšený vynálezce zbytečných věcí, kterému žena zemřela a který své království přivedl na buben.
Snažím se „příběh“ převyprávět co nejjednodušeji, ale zřejmě i tak je znát, jak přeplácaný děj tohoto kusu je. Pozoruhodný však je coby další potvrzení zdejších oblíbených představ po podobě správného češství; byť se tu buduje jinak než v štědrovečerním kuse. Princeznu tu doučuje Taliján, jenž przní češtinu na „italský“ způsob. Akorát že ho záměrně jako blbce hraje Čech. Následně se o princeznu ucházejí Němec, Rus a Angličan, již všichni jsou ztvárnění týmž způsobem jako onen Ital. Naštěstí je tu Slovenka, která ze všech možných povolání ztvárňuje našinci ausgerechnet kojnou. Ta se česky naučila obstojně, i když přízvuk nezapře. (Mimochodem: je vtipné, jak samozřejmě a bez rozdílu společenského postavení se v pohádce hovoří obecnou češtinou. Zvláštní je ta nejednoznačnost užití jazyka, protože jediným spisovným prvkem je název pohádky.) Češství, Češi a Čechy jsou tu tedy ztvárněny jako nuzný, ale krásný středobod světa, o nějž z neznámého důvodu se všichni zajímají a v jehož námluvách se všecky velmoci předhánějí, i když nakonec jsou překonány nabídkou prostého českého člověka. Bohužel se nezdá, že má jít o reflexi dlouhodobého matoucího skóre zdejší zahraničněpolitické politiky ani sílícího přesvědčení, že „tahle země není pro všechny“. Spíš je to víra v nádheru pupku.
Johančino tajemství
Jestliže druhá pohádka tematizovala poměr k Evropě a ke Slovensku ho jen naznačila, zdůraznila ho pohádka třetí: Johančino tajemství aneb česko-slovenská koprodukční variace na Popelku, které jedna ze sudiček nestihla včas zavěštit šťastný osud, a tak dívku jako stařena zbavená části své nadpřirozené moci musí za trest provádět celý život a pomáhat jí přijít k němu pozvolna. To se naštěstí podaří, protože dívka se v nápadném přestrojení za muže jako zdatný podkoní dostane ze služby u zlého statkáře do služby ke korunnímu princi, jenž vládnout sice chce, jehož však otec považuje za neschopného a raději usiluje najít nápadníka své dceři a nechat vládnout zeťáka. (Vida, jaký kruh zápletky všech tří pohádek tvoří.) Princezna ale po vládě netouží, a tak vyhnout se sňatku se zlým rytířem jí pomůže právě šikovná podkoní tentokrát v přestrojení za maskovaného rytíře, která si za to následně smí vzít za muže onoho jejího bratra a stát se královnou jeho země i své švagrové. K potěše oné nedochvilné sudičky, jež tak konečně smí zpátky do „normální služby“ na nebesích.
Je to opět přeplácaný a přitom chatrný příběh, kde se takřka nic neděje, kde ale stopáž je získávána jednou retardací příběhu za druhou. Například se tu sáhodlouze vysvětluje, proč je na Johanku statkář i se svým synem zlý, proč syn zadlužil otcův statek atp. Přitom v půlce filmu tato dějová linka náhle zmizí – sice opět vysvětlena, ale není nijak důležitá pro zbytek story. O co jednodušší a divácky srozumitelnější je třeba v tradiční Vorlíčkově Popelce vykreslení macechy a sestry jako postav zlých od podstaty. V případě této pohádky ale zlí od přirozenosti jsou snad jen právě bratři Slováci: pohádka byla natočena zjevně v česko-slovenském znění, ale odvysílána byla v bídném dabingu, kde se herci ani nesnažili strefit kolegům do úst. Opravdovým Johančiným tajemstvím tak zůstane, zda si toho někdo v ČT všiml, protože premiéru pohádky vystřídala repríza komedie Adéla ještě nevečeřela, v níž hlavní roli hraje rovněž Slovák, bravurně a k nepostřehnutí nadabovaný Čechem.
Čili?
Šlo by rozebírat nesmysly všech tří pohádek ještě dlouze, ale věřím, že jsou natolik viditelné, že si jich všiml kdekdo. (Neodolám jedinému: ve Svatojánském věnečku milenecký pár hlavních hrdinů prchá před nepřáteli na voru a stráví na něm noc. Dojímá se pohledem na hvězdnou oblohu, povídá si a ona svírá jeho ruku na svých prsou. V závěru pohádky je princezna – po matce Živěně vládkyně života – těhotná. Je v tomto dvojím obraze neposkvrněného početí vyjádřeno všecko, co měla moje generace tolik ráda na rubrice Láska, sex a něžnosti časopisu Bravo. Jsem dojat, že ještě než bude s koncem roku zrušen, stihli jsme se takto rozloučit.) Podstatné je to jejich pojítko – představa odpovědných dramaturgů ČT, že úspěšná současná pohádka nepotřebuje než hodně méně či více vkusných atrakcí, které maskují nedostatky děje. Zmatečnost výsledků vlastně odpovídá kvalitám některých dávných papundeklových rozprávek, akorát teď se předvádí v reálných kulisách. Prokletím této tvorby nakonec je víra ve spásnost humoru jako principu vyprávění. Pohádky se tak stávají sledem kabaretních skečů v lepším případě kvalitních herců, neboť se tak okatě vyhýbají soustředění na příběh a odpovědnosti za děj. Předpokládám, že za rok tomu nebude jinak.
