V Číně máme v sobě cenzuru automaticky, říká spisovatel
Významný čínský spisovatel Jen Lien-kche
TÝDENÍK ECHO
1
Čínský spisovatel Jen Lien-Kche v Praze převzal Cenu Franze Kafky. Tři hodiny před ceremoniálem v Praze zalité hustým deštěm ještě seděl na obědě a vychutnával si gulášovou polévku. Jídlo má opravdu rád a nestydí se za to. Možná si dělá preventivní zásoby. Jako dítě zažil velký čínský hladomor, při kterém v 60. letech zemřelo na 30 milionů lidí.
Málo se o tom ví, on o tom ale hovoří věcně a otevřeně. Několikrát se během povídání rozesmál, ačkoli před rozhovorem tvrdil, že se nesměje. Jak může čínský spisovatel vnímat tvorbu Franze Kafky a Jaroslava Haška? Jak by to dopadlo na náměstí Nebeského klidu, kdyby v čínských jednotkách byl Švejk? A co je čínská představa komunismu? Všechny tyto otázky nám tlumočila autorova překladatelka do češtiny Zuzana Li.
V předmluvě k románu Čtyři knihy píšete, že tento román pro vás znamená „dovolenou“, „psaní bez skrupulí“ či „pokus stát se pánem nad literární tvorbou“. Přitom vloni, když jste český překlad knihy představoval, jste řekl, že píšete sám pro sebe. Není v tom rozpor? Pokud toto je pokus stát se pánem nad tvorbou, čím byly vaše ostatní knížky?
Prosím, uveďme má vyjádření na pravou míru. Ve své rané tvorbě jsem psal poměrně volně, svobodně, pro sebe a nedělal jsem si hlavu s vydáním ani ohlasem svých textů, nepřišlo mi to ani na mysl. V roce 2004 jsem se ale dostal do problému. Poté, co byl můj román Služ lidu! zakázán a já se dostal do vážných problémů, jsem si s určitým časovým odstupem uvědomil, že si vědomě dávám pozor na to, jak píšu. Při psaní svých románů jsem si uvědomoval čím dál víc, že tento způsob tvorby, při kterém myslím na vydání či na to, jaký ohlas kniha vzbudí mezi čtenáři, není dobrý a jakékoli myšlenky na čtenáře jsou problematické. A tak při psaní Čtyř knih jsem se rozhodl, že takto už psát nechci a nebudu a že se od toho musím oprostit. A proto jsem se rozhodl direktivně. Rozhodl jsem se, že musím psát jenom podle sebe, tak, jak to opravdu chci napsat já.
Je docela možné, že vrcholné období vlivu má literatura za sebou. Nesvedu to dobře posoudit, ale může to tak být. Ale přesto literatura nikdy nezmizí a zůstane důležitou součástí světa, jelikož to, co poskytuje lidské duši nebo srdci, to televize ani film dát nemohou. Proto literatura nemůže nikdy ztratit svůj smysl ani význam.
Je taková autocenzura v čínské literatuře obecně zvykem? Myslím i v té literatuře, která si uvědomuje limity čínského režimu a je schopna ho reflektovat.
Spisovatelé, kteří píší o současnosti nebo o tématech, která se současné Číny úzce dotýkají, mají v sobě myslím automaticky – ať už vědomě, nebo nevědomě, samozřejmě v různé míře, ale automaticky – vybudován smysl pro autocenzuru. Autoři historických románů už budou mít v sobě větší klid, u nich už asi nemůžeme hovořit o autocenzuře. Ale ti, kteří píší o současnosti, ji v sobě vybudovanou mají a je to velmi rozšířený zjev. V Hongkongu a na Tchaj-wanu bych samozřejmě neřekl, že autoři podléhají autocenzuře, jenže ztrácejí zase něco jiného: jejich životní realita je mnohem jednodušší a vlastně chudší než to, co žijeme my v Číně. Takže my oproti nim máme zase výhodu v tom, že máme spoustu příběhů a materiálů, které složitá realita našeho okolí nabízí. Víte, myslím si, že ať už mluvíme o člověku jako jedinci, nebo o lidské společnosti vůbec, neexistuje v současnosti na světě složitější, absurdnější ani komplexnější svět, než je ten, který najdeme a zažíváme v Číně. A to je stav, který nás spisovatele zásobuje ohromně bohatým materiálem.
Dají se zaslechnout názory, že nastal konec velkých románů, jaké jsme byli zvyklí vnímat ještě třeba ve 30. letech minulého století, protože podmínky, v nichž žijeme, už takové tvorbě nejsou nakloněny. Takže literatura už prý nestvoří velké dílo schopné měnit svět. Myslíte, že literatura ještě může vyprodukovat dílo, které pohne světem?
Je docela možné, že vrcholné období vlivu má literatura za sebou. Nesvedu to dobře posoudit, ale může to tak být. Ale přesto literatura nikdy nezmizí a zůstane důležitou součástí světa, jelikož to, co poskytuje lidské duši nebo srdci, to televize ani film dát nemohou. Proto literatura nemůže nikdy ztratit svůj smysl ani význam. Pokud jde o to, zda je možné nebo nemožné, aby jedno dílo pootočilo světem, musím vám odpovědět, že o tom vlastně ani nechci přemýšlet, protože myslím, že mým jediným zájmem a úkolem jako spisovatele by mělo být a má být vytvořit co nejlepší dílo, jakého jsem schopen. Nicméně pokud by se náhodou stalo, že literatura by náhle zcela ztratila význam nebo nedejbože zanikla, budu ten, kdo ji bude chodit oplakávat na náhrobek.
Při své první návštěvě v Praze jste řekl, že jste Kafkovi nerozuměl, když jste byl zdráv, ale že jste mu rozuměl, když jste byl nemocen. Přebíráte cenu spojenou s jeho jménem – cítíte se mu dnes rozumět, anebo ne?
Je pravda, že Kafkovy romány jsem četl, když jsem byl upoután na lůžko a vážně nemocný. Tehdy mě velmi oslovovaly a měl jsem dojem, že jim rozumím a že jsem se do Kafkových románů konečně dostal a chápu, oč mu šlo a co se v něm dělo. Ale ten důvod, proč se mi Kafka otevřel, zrovna když jsem byl nemocen, neznám. Samozřejmě jsem nad ním přemýšlel, ale na nic jsem nepřišel. Nabízí se samozřejmě jednoduché vysvětlení, že Kafka stejně jako většina výjimečných lidí měl v sobě cosi nezdravého, co se do jeho tvorby promítlo, takže když se člověk ocitne v podobné situaci, náhle se mu otevřou dosud neviděné dveře, ale těžko říct, zda toto vysvětlení má nějaké opodstatnění. Já už se dnes cítím mnohem lépe, z nejhoršího jsem venku, byť úplně zdráv nejsem – ale nejsem ani nemocný. Kafku jsem tedy s rostoucími silami četl dál a přečetl ho dosud dvakrát nebo třikrát. Myslím, že mnohému jsem porozuměl, ale také jsem pochopil, že ač si Kafky nesmírně vážím, je mým úkolem se mu vzdalovat. To, co chci dělat dál, je Kafku zrazovat. Nemůžu jít stejnou cestou jako on, musím se vydat jinudy.
Rozsáhlý rozhovor s čínským spisovatelem vyšel v minulém vydání Týdeníku ECHO.
APLIKACI TÝDENÍKU ECHO PRO IPAD SI MŮŽETE STÁHNOUT ZDE.
