O co přijdeme, když zbouráme normalizační budovu Transgasu?

Jsou to takové temné budovy na začátku pražské Vinohradské třídy. Zašlé železo, sklo, beton, dokonce dlažební kostky. Nepůsobí dnes právě vábně, spíš připomínají sarkofág nebo kobku. Když si je člověk prohlédne pečlivěji, zjistí, že jsou vlastně velmi zvláštní, až jaksi bizarní a že by se v nich dalo točit retro sci-fi z prostředí technické civilizace. Komplex budov Transgasu však má jít k zemi. Investor zamýšlí postavit na jeho místě novou budovu, jejíž plány jsou už hotové. Ministerstvo kultury nedávno zamítlo iniciativu, aby byl Transgas prohlášen za kulturní památku, takže se tam rychle jděte podívat. Dokud to stojí…

O co Praha přijde, nebo naopak nepřijde, budou-li budovy Transgasu na Vinohradské třídě zbourány?

Bečková: Jestli se ptáte, zda má být ta stavba zachována, pak jednoznačně říkám ano. Jde o stavbu jedinečnou, mimořádnou, neopakovatelnou. Já se nebudu zabývat tím, jestli je to brutalismus, nebo technicismus, mě to zajímá jako architektonické umělecké dílo, které má své místo v kontextu Prahy, a mělo by být tedy zachováno.

Kyzourová: Proti snaze, že se má Transgas zachovat, nic nemám. Mělo by ale být jasné, k čemu bude, jak se bude udržovat, jak se bude využívat, jak a co lze na té lokalitě změnit, aby lépe fungovala a kooperovala s okolím. Tohle asi nikdo neví. ČEZ, ovládaný ministerstvem financí, prodal objekt soukromému investorovi a ten si s ním bude víceméně dělat, co bude chtít. V tomhle případě ho bez velkého váhání zboří a na uvolněné parcele postaví něco, co mu bude ekonomicky vyhovovat. A to je špatně. Přitom by se snad s nějakou inteligentní vizí, například s tím, že by aspoň něco zůstalo a bylo vkomponováno do budoucí stavby, dalo pracovat. Ale to je, obávám se, nereálná představa. Víte, já si myslím, že „kauza Transgas“ je ukázkou toho, jak špatně se u nás takové věci řeší. Nárazově a bez koncepce. Stát ani město nemají rozumnou majetkovou politiku. Taky si ale myslím, že památková péče u nás má mnohem hlubší a závažnější problémy. A že debata o Transgasu je v tuto chvíli zbytečná a nemůže nic přinést.

Nemyslíte snad tuhle naši debatu… Ta sotva začala.

Kyzourová: Ne, myslím tím to, co našemu setkání předcházelo. Léta ta stavba nikoho nezajímala – a pak se najednou zjistí, že někdo, kdo ji mezitím koupil, ji chce zbourat. Tak se strhne kampaň, narychlo probíhají pokusy ji prohlásit na kulturní památku. Instituce, komise i jednotlivci dávají k věci odlišná stanoviska, která mimo jiné vypovídají o tom, že české památkové péči chybí jasný hodnotový žebříček. Nejpodstatnější však je, že tohle všechno mělo proběhnout nejpozději v době, kdy si ČEZ usmyslel, že Transgas prodá. Šance něco ovlivnit je teď malá.

Ministerstvo rozhodlo, že Transgas kulturní památkou nebude. A jak jsem pročítal to zdůvodnění, většina institucí byla proti prohlášení za památku, za Transgas se bil snad jen Klub Za starou Prahu… Zdeněk Lukeš jako mediálně známý historik architektury tu stavbu taky právě nehájil. A pro zbourání jste se vyjádřil v expertním textu i vy, pane Holečku…

Holeček: Ne, takhle to nejde říct. Můj názor je ambivalentní. Já mám k té stavbě dokonce osobní, až sentimentální vztah, chodil jsem kolem ní v gymnaziálních letech a líbil se mi takový její západní dech. Neradil jsem ministerstvu, jestli to má prohlásit za památku, nebo ne, jen jsem popsal kontext celé situace. Osobně bych si přál, aby byla zachována. Z hlediska práva, právního státu a jakési spravedlnosti za kulturní památku prohlášena nebyla, a tudíž majitel má právo ji zbourat. Pokus o záchranu prostě přichází pozdě a je to ukázka stavu památkové péče.

Švácha: Já si dovolím nesouhlasit s paní doktorkou Kyzourovou, která říkala, že památková péče má závažnější problémy. Já naopak vidím jako nejzávažnější problém právě péči o poválečnou architekturu. Ta je totiž nejvíc ohrožená. Od 90. let nám odchází jedna významná stavba za druhou a ten Transgas bude další. Památková péče si s tím neví rady, je neaktivní, bezradná. Z toho plyne ten aktivismus části odborné veřejnosti, který je někdy ironizován.

Ale působí to všechno jako na poslední chvíli. Přitom kolem té stavby roky chodí davy, ona se mění v takové podivné monstrum, běžný chodec zrychlí krok…

Švácha: Ano, je pravda, že využití v posledních dvaceti letech bylo mizerné. A já chápu developera, že na tom místě chce něco jiného. Ale vyčítám mu, že se neobrátil na lidi, kteří o tom něco vědí, ale hned na posudkáře, kteří samozřejmě hrají investorům do ruky.

Kalina: Já bych nechtěl, aby vznikl dojem, že spor je mezi profesory, kteří hájí hodnoty, a posudkáři, kteří jsou zkorumpovaní a jdou investorům na ruku. To je dost zavádějící rozdělení. Pro bourání je třeba i profesor Vladimír Šlapeta, jehož autoritu bude těžko někdo zpochybňovat…

Vy jste ostatně taky profesor...

Kalina: Ostatně taky… Takže bych připustil, že i v profesorské sociální bublině můžou být různé názory. A k tomu, jestli jsou nejvíc v ohrožení poválečné stavby: to bych tedy rozhodně netvrdil. Podívejte se, co se děje s mnohem staršími domy… Navíc mám pocit, že nikdo neřeší, jestli stavbu, jako je Transgas, vůbec lze udržet, jestli ji vůbec lze opravit, k něčemu rozumnému použít. Já mám dost pochybností, jestli každou stavbu, která byla postavena v 60. či 70. letech, s prosklenou fasádou, lze považovat za tak cennou, aby ji bylo nutné zachraňovat. Tyhle stavby jsou vlastně choulostivější než nějaký barokní palác, ten udržovat lze, s brutalismem je to mnohem složitější. Architektura není umělecké dílo jako olej na plátně – i ten ostatně vyžaduje údržbu. No a pak se dostávám k samotné kvalitě té architektury – a sorry, já Transgas za kvalitní architekturu nepovažuju. A to především vzhledem ke kontextu, k němuž je ta soustava staveb naprosto necitlivá. Vpálit takovou věc doprostřed města je úplně absurdní. Pokud tedy tuto stavbu budeme považovat za kvalitní – zajímalo by mě, která z té doby je nekvalitní.

Vávra: Já s vámi zásadně nesouhlasím. Ta stavba je vysoce kvalitní a nelze ji dát do obecné škatulky všech staveb z 60. nebo 70. let. Mezi nimi totiž jednoznačně vyniká. Jestli vy máte pocit, že je jimi Praha vydlážděná, tak mi takové stavby ukažte… Naprosto unikátní je i technické řešení problémů s odhlučněním té centrální sešikmené budovy. Architekti užili rámovou konstrukci na způsob Vierendeelova nosníku, kterou rafinovaně uložili na čtyřech bodech, což je dosti unikátní u takové architektury: v Praze už je na „Vierendeelu“ postaveno jen nedaleké bývalé Federální shromáždění. Jestli vy nějakou souměřitelně kvalitní budovu z nastupující normalizace znáte, tak to řekněte… A jedinečné a myslím i velmi vtipné jsou ty dlažební kostky ve fasádě, jako že „chodník lítá“. V tom smyslu má ta stavba v sobě něco až poetického.

Kalina: Tak samotné použití Vierendeelova nosníku asi negeneruje kvalitní architekturu. A existuje celá řada staveb ze 70. let, s nimiž nikdo problém nemá.

Celý Salon Týdeníku Echo si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo nebo na EchoPrime.