‚Dělají ze mě kreaturu. Mám strach, že soud o děti nebude fér‘

Evu Michalákovou, jíž norská sociální služba Barnevern před čtyřmi lety odebrala dva syny, Denise a Davida (dnes 10 a 6 roků), čeká v září důležitá bitva. Před norskou Krajskou komisí pro sociálně-právní ochranu dětí a sociální záležitosti bude odvracet žádost o adopci Davida pěstouny a souběžně doufat v úspěch vlastní žádosti o vrácení dětí do péče. Minulý týden pobývala v Praze, s Týdeníkem Echo vedla rozhovor na letišti Václava Havla před odletem do Osla. S vrácenými dětmi by se ráda vrátila do Česka, ale není si vůbec jistá regulérností celého procesu, zaznělo úvodem.

Proč? Stalo se něco, co ve vás budí podezření, že protistrana nehraje fér?

Toho je víc. Mně byl kdysi slibován pobyt v domově pro děti a matky, něco na způsob krizových center tady, Barnevern mě při té myšlence dlouho držel. Pak mi najednou řekli, že jejich ekonomické možnosti na to nestačí. Pak tři nebo čtyři měsíce poté, co děti přišly k přípravné pěstounce, do případu nastoupili ti dva vyšetřující psychologové. Barnevern řekl, že to jsou nezávislí psychologové, přitom je sám vybral, oni s ním úzce spolupracovali, navíc jsou to životní partneři, takže o nezávislosti nemůže být ani řeč.

Tito psychologové věděli, že já si schůzky nahrávám, přesto v zápisech o schůzkách neváhali napsat, že děti nežádají matku, aby se mohly vrátit, že vůči matce nedávají najevo city, natož lásku. Přitom z těch nahrávek je možné slyšet naprostý opak. Děti se ptají, kdy přijdou domů, kdy přijdou na návštěvu. Jsem samozřejmě připravena ten rozpor v jejich zápisech doložit u soudu.

Dokud schůzky byly pravidelné, děti mě oslovovaly mámo. Když pak byla ve schůzkách pauza, protože byly na nějaký čas zakázány, ze mě udělali kreauturu, která údajně tolerovala zneužívání dětí exmanželem nebo která je údajně sama zneužila – což prostě obojí není pravda… Fakt mě znechucuje a znervózňuje, když čtu zápisy z Barnevernu a od pěstounů, co jim údajně vyprávěly moje děti. Mám zdravotní záznamy z nemocnice, kam jsem jako rodič docházela, kterými taky vyvrátím různé jejich konstrukce. Zazněla i teorie z úst přípravné pěstounky, že děti na policii nic nevypověděly o zneužívání, protože se bojí uniforem. Naprostý nesmysl. Oba milovali policii, když viděli policejní auto, hned se do něj cpali, aby mohli zahoukat na sirénu, aby se vyfotili s policistou. Podívejte na ty fotky (Michaláková hledá ve štosu fotografií, po chvilce nalézá snímek se synem a usměvavým policistou – pozn. red.)... Tam jde i o maličkosti, jako že děti vyprávějí, že se u nás neslavily jejich narozeniny, Vánoce, že nebyly na pouti, že prý prozradily pěstounům, že jsme je nikdy nevzali do bazénu. Malé, ale průkazné lži. A vy přitom máte fotky z vánočních oslav a podobně, kterými to můžete vyvrátit. Tady je fotka z koupaliště. Tady je spousta fotek z Vánoc.

Jak probíhají schůzky? Podle jakých pravidel se musíte řídit?

Například po mně chtějí, abych nemluvila o minulosti, ale o věcech přítomných. A jakmile se vás dítě zeptá na něco z vašeho společného života, Barnevern protestuje. To bylo minule: syn se mě zeptal, jakou barvu měl dům, kde jsme žili, jestli byl červený. Já mu říkám: Ne, bílá barva, žili jsme v řadovém domečku. A už mě přerušili. Já se od Barnevernu neustále snažím získat informace o tom, co dětí baví, co dělají ve škole, jaký je jejich zdravotní stav, ale oni mně těch informací dávají hrozně málo. Takže pak přijdete na schůzku, dítě jste neviděl rok, nevíte skoro nic o tom, co mezitím dělá, a máte se s ním bavit pod dohledem úředníků.

Celý rozhovor čtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo.