Inkluze v praxi: dochází k paralýze výuky

To bylo řečí ze strany ministerských úředníků, jak je vše připravené a že školy budou mít k realizaci společného vzdělávání (inkluze) plnou podporu. V reálné podobě se mají věci poněkud jinak. V rámci Asociace speciálních pedagogů jsme provedli šetření ve více než dvou stovkách základních škol v ČR. Závěry jsou, bohužel, velmi neuspokojivé. Pro informaci jen několik zásadních sdělení.

Školy se těšily a mnohé stále těší na nárůst slíbených finančních prostředků k realizaci podpůrných opatření. Jedná se o avizované finanční zajištění pomůcek a navýšení mzdových prostředků pro pedagogy a další pedagogické pracovníky (asistent pedagoga, školní psycholog, školní speciální pedagog). Současná situace je taková, že MŠMT sice informuje, kolik peněz k realizaci tzv. společného vzdělávání zajistilo, ale školám se jich v potřebné výši nedostává. Čeho se jim ale dostává nadmíru, je nárůst administrativy, která, tvořená experty od zeleného stolu jen s minimálními praktickými zkušenostmi (jak typické pro dnešní MŠMT), zdržuje od práce a bere do společného vzdělávání chuť.

Učitelé sice procházejí různými školeními, ale nabídky dalšího vzdělávání pedagogů v této oblasti nejsou tematicky vhodně volené a provedené na odpovídající úrovni pro malou odbornost lektorů. Proto i přes různé vzdělávací akce postrádají školy dostatek relevantních a srozumitelných informací k systémovým změnám ve vzdělávání.

Dle výpovědí ředitelů a učitelů více než dvou stovek základních škol se po 1. září 2016 snížila úroveň vzdělávání v důsledku vyššího počtu žáků s výchovnými a závažnými výukovými problémy, s přiznaným stupněm podpůrných opatření ve třídách a z toho plynoucím nedostatkem času pedagogů pro „běžné“ žáky a pro žáky s mimořádným nadáním. Právě žáci s výchovnými problémy mnohdy paralyzují výuku a učitele dostávají do role bezbranných statistů zahrnovaných četnými nadávkami.

Stěžejní součástí v realizaci společného vzdělávání je pedagogicko-psychologické poradenství. To je v nastavení podpůrných opatření ve výuce pomocí doporučení k tvorbě individuálního vzdělávacího plánu jednotlivým žákům často velmi neflexibilní.

Pro extrémní navýšení administrativy spojené s výstupy školám jsou doporučení poraden převážně technokratická, nepřehledná a bez konkrétního uvedení, o jaký druh speciálních vzdělávacích potřeb se jedná. Velkým problémem nemálo poradenských pracovníků je rovněž tendence nadhodnocovat žáky v inteligenčních testech, jenom proto, aby nemuseli doporučovat školu pro tyto žáky určenou (dříve základní školu praktickou) z důvodu, že to není v rámci společného vzdělávání žádoucí.

Celý systém společného vzdělávání je doprovázen špatnou metodikou pro nastavení potřebných podpůrných opatření garantovanou Národním ústavem vzdělávání. Typická je špatná informovanost v praxi uplatňováním doporučení k podpůrným opatřením jako důvodů snížení úrovně vzdělanosti, nepřipravenosti systému společného vzdělávání a neefektivního vynakládání finančních prostředků.

Na základě dosud získaných zkušeností lze konstatovat, že aktuálně nastavený průběh realizace společného vzdělávání nemůže naplňovat proklamovaná očekávání a pouze přináší nepřiměřenou administrativní a personální zátěž bez přidané hodnoty v rámci slibovaného zkvalitnění vzdělávání na všech typech škol v ČR. Škoda, že MŠMT ve svých představách naslouchalo více neziskovému sektoru než skutečným odborníkům ve školství.