Alexej Stachanov až zas takový „stachanovec“ nebyl

Jako stachanovec se již několik generací s nadsázkou označuje pilný a tvrdě pracující člověk. Za tímto označením, které si vysloužila například i česká fotbalová legenda Pavel Nedvěd, stojí ruský horník Alexej Stachanov, který před 80 lety, 31. srpna 1935, dokázal během jedné, šestihodinové směny narubat – jak tvrdila sovětská propaganda – přes sto tun uhlí a tím překonat normu o 1400 procent.

Výkon Stachanova tehdy vzbudil vlnu úžasu a do té doby neznámý horník se stal miláčkem komunistického režimu se všemi možnými poctami. Iniciátor stachanovského hnutí usilujícího o stálé zvyšování produktivity práce se stal novým, povinným vzorem pracujících ze všech koutů sovětského impéria. A v prosinci 1935 to dokonce dotáhl až na titulní stránku časopisu Time.

O 53 let později však sovětský tisk přiznal, že to bylo všechno trošku jinak. Na Stachanova, o němž se v dobách jeho slávy psaly vědecké publikace, ve skutečnosti pracovalo mnoho dalších horníků za použití nejlepší možné techniky. „Mohl to být kdokoliv jiný, v poslední fázi nerozhodovala osobnost vybraného horníka, ale nová technologie,“ citoval v roce 1985 americký list The New York Times hornického komunistického předáka Konstantina Petrova.

Alexej Grigorjevič Stachanov se narodil 3. ledna 1906 v ruské Orelské oblasti. Původně se jmenoval Andrej, ale chybou v komunistickém tisku do dějin vstoupil jako Alexej. Ve dvaceti letech odjel do Kadijivky v Donbasu, která leží na území dnešní Ukrajiny, a začal zde pracovat nejprve se sbíječkou na povrchovém pracovišti, později si udělal hornický kurz. Slavným se stal ve svých 29 letech. Pět a tři čtvrtě hodiny a 102 tun uhlí, které narubal 31. srpna 1935, to bylo něco neslýchaného. V září téhož roku si ještě přidal rekord ve dvojici, kdy se svým parťákem údajně vytěžili 227 tun uhlí. Ze Stachanova se stala celebrita.

Rozsáhlý článek časopisu Time s názvem Hrdina práce v roce 1935 konstatoval, že světové slovníky mají po pětiletce, OGPU (tajná policie) nebo kulacích další pojem pocházející z Ruska: hnutí stachanovců. Time také tehdy popsal i stinné stránky propagandistické akce sovětských komunistů. Na pracovištích totiž údajně docházelo k vraždám výkonných „stachanovců“, aby se nezvyšovaly normy.

Pověstná a hojně zmiňovaná je také historka o setkání Stachanova s reportérkou The New York Times Milly Bennettovou, která ho zvala do Spojených států. „To je snazší navštívit v Moskvě Stalina. Vaši dělníci by mě zbili, protože bych jim narušil všechny normy,“ odpověděl jí údajně Stachanov, jehož činy sovětský diktátor Josif Stalin označil za „jednu z nejskvělejších stránek sovětské historie“.

Po úspěchu Stachanov vstoupil do strany, odjel do Moskvy a jeho kariéra začala strmě stoupat. V letech 1936-1941 studoval na Průmyslové akademii v Moskvě a během války byl nejprve ředitelem jednoho z dolů v kazašské Karagandě a v roce 1943 nastoupil na sovětské ministerstvo uhelného průmyslu. Na ministerstvu vydržel do roku 1957 a poté nastoupil do podnikové sféry, kde setrval až do odchodu do důchodu v roce 1974.

V Moskvě dostal Stachanov luxusní byt a získal kdejaké ocenění, včetně Hrdiny socialistické práce. Byl také poslancem Nejvyššího sovětu, ale v závěru jeho života se již na slavného horníka začalo zapomínat. A v Moskvě také začal pít. „Ten ale moc pil, stejně jako jeho žena a dcera,“ vzpomínala kdysi jedna obyvatelka prominentního domu sovětských komunistů, kde Stachanov žil.

Zemřel 5. listopadu 1977 v zapomnění v psychiatrické léčebně, kam se dostal kvůli alkoholismu. O rok později bylo na jeho počest přejmenována Kadijivka na Stachanov.

Před pěti lety se objevily ve světových médiích včetně BBC zprávy o tom, že zdánlivě nepřekonatelný „rekord“ Stachanova překonal o 38 tun ukrajinský horník z Donbasu Serhij Šemčuk. Jako zdroj tehdy posloužil podnikový věstník daného dolu.