Dana Kyndrová o 90. letech: Fotila jsem šílené věci
SPECIÁL 30 ROZHOVORŮ
Devadesátá léta jen tak nikomu nevysvětlíte, říká Dana Kyndrová, která je ovšem fotografovala, čímž je sice nevysvětlovala, ale zachytila jejich esenci: vůni a pachy, nadšení i depresi, naivitu i protřelost. Vidíme na nich, jako by se lidé probudili z divného spánku, jsou celí pomačkaní, uválení, trochu i opuchlí, ale zároveň rozdychtění, co bude dál. Někteří se těší, jiní by si zas raději lehli. Scény z těch zvláštních let vystavovala klasička české humanistické fotografie loni v pražské Leica Gallery.
Jsou lidé na snímcích v devadesátých letech jiní než ti před rokem 1989?
Ano, byla to to doba zvláštní energie. Ale já myslím, že jsem vždycky lidi fotografovala stejně. Měla jsem s nimi obvykle dobrý vztah. Obecně si myslím, že fotografky to mají v něčem snazší, snad proto, že budí víc důvěry, a přece jen se i drsní muži chovají jinak, řekněme vlídněji. Třeba mi to pomáhalo, když jsem fotila odsun sovětských vojsk, tak ti ruští důstojníci se rádi přede mnou předváděli. Navíc jsem uměla dobře rusky. A když jsem fotila třeba porody, tak je taky výhoda být žena. Někdy jsem byla docela drsná. Vzpomínám si, když jsem fotila zanikající Mayrovku na Kladně, tak jsem si třeba strašně přála vyfotit hornické sprchy, s horníky. Počkala jsem, až se budou ti chlapi sprchovat, pak jsem napočítala do deseti a vlítla mezi ně. A přežila jsem to. Možná byli i rádi, že je někdo tak zvěčnil.
Z dnešního pohledu byla exotická a jaksi fotograficky přitažlivá i naše devadesátá léta.
Je fakt, že dneska bych se na některá místa s fotoaparátem už asi nedostala. Nebo bych o to ani nestála. Třeba na erotický veletrh: tehdy to bylo úplně běžné. Lidi se nechali fotit bez větších starostí i při úplně šílených věcech. Mám třeba fotografii, jak si tam jedna žena z publika nechá sundat kalhotky, drží ji tam Rocco Siffredi, italská pornohvězda, a ona ukáže všechno, jako by v tom nebyl problém. Vlastně se jí to líbí.
Je z vašich fotografií poznat, že jsou z té doby? Nebo to někde člověk nerozezná?
Já myslím, že moc se nezměnili pijáci piva. Fotila jsem pivní slavnosti na začátku devadesátých let, podobné výjevy bych našla i dnes. Samozřejmě poznalo by se to podle oblečení a účesů. Ale opilci vypadají pořád stejně.
Příznačný je cyklus z těch erotických sešlostí. Už jsme o tom mluvili, ale přece jenom, fotit ty erosenky, jak se jim tehdy říkalo, mohlo být dost takové… zvláštní.
To snad ano, ale s tím tehdy opravdu neměl nikdo problém. Mě zajímalo, jak se ty holky promění. Jak jsou ochotny do toho jít. Fotila jsem třeba akci, která se jmenovala mistrovství republiky ve striptýzu, kde vystupovali i muži. A to bylo šílené, co ty ženské vyváděly, jak je to bralo. Něco podobného třeba byly zápasy v bahně.
Celý text si můžete přečíst ve speciálním vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů. Ten naleznete v prodejnách tisku nebo si jej můžete objednat ZDE.
