Babišova hra s budoucností
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
HROZBA VRAŽDOU
Filipínská viceprezidentka Sara Duterteová veřejně oznámila, že si najala atentátníka, aby zabil prezidenta, jeho manželku a bratrance ve funkci předsedy dolní ...
„Už dnes víme, že okolo roku 2030, až začnou do důchodu odcházet silné ročníky ze sedmdesátých let, bude již demografické složení naší společnosti takové, že pokud bychom do té doby opravdu s ničím nepřišli, problém s udržitelností našeho důchodového systému už nebude jen hrozbou, ale tvrdou realitou.“
Kdo asi v srpnu 2019 tato slova řekl? Tehdejší vůdce opozice Petr Fiala? Vít Rakušan? Nebo snad Miroslav Kalousek? Mohl to zřejmě říct každý z nich, ale byla to tehdejší ministryně financí Alena Schillerová. Nemohla to neříct, protože demografické údaje jsou neúprosné. Dokonce jde říct, že jsou to jediné předpovědi, které se z velké části vyplní.
Tyhle věci si dobře uvědomoval už ministr práce a sociálních věcí první a druhé Topolánkovy vlády Petr Nečas, když už v roce 2006 začal pracovat na udržitelném důchodovém systému. To, co začal jako ministr, následně dokončil, když se stal v roce 2010 premiérem České republiky. Nejdříve zrušil Špidlovo zastropování věku odchodu do důchodu, takže od roku 2030 by se odchod do penze vázal na průměrný věk dožití.
V Česku jsme tehdy měli a doteď máme průběžný penzijní systém (první pilíř), který funguje ve stylu co se vybere na sociálním pojištění, to se přerozdělí. A když se vybere méně, tak se zvýší daně nebo se to pokryje z jiných částí rozpočtu. Nečasova vláda vedle toho zavedla dobrovolný druhý pilíř, kam by mohli občané odklonit část svých sociálních odvodů. S penězi by nakládaly soukromé fondy, ovšem v regulovaných oblastech. Kromě toho existuje také třetí pilíř, formou důchodového připojištění s příspěvkem státu.
Tehdejší opozice v čele s ČSSD však druhý pilíř kritizovala, protože se obávala vyvedení části peněz ze státního penzijního účtu. Když v roce 2014 sociální demokraté vytvořili s hnutím ANO a KDU-ČSL společnou vládu, druhý pilíř zrušili a postupně rozvolnili podmínky pro odchod do důchodu, které neměly vazbu na průměrné dožití obyvatel.
Tehdejší ministr financí Babiš to zpočátku kritizoval, protože tehdy ještě tančil pro jinou část voličské veřejnosti. Když se po sněmovních volbách 2017 ukázalo, že přebírá stále větší a větší část voličů sociální demokracie a komunistů, začal být k důchodové reformě rezervovanější. Když po volbách 2021 tyto voliče téměř kompletně převzal, úplně se odmítl něčím jako penzijní reformou zabývat.
Klíč k pochopení jeho dnešního kličkování kolem důchodové reformy je, že se ANO stalo téměř výhradně stranou důchodového a předdůchodového voličstva, které nechce žádné změny. Naopak ho Babiš naučil, že když stát chce, může se i za cenu inflace zadlužit a rozšoupnout se formou mimořádných valorizací penzí.
Mírná důchodová reforma v mezích zákona, kterou začátkem března představil ministr Marian Jurečka, je primárně zaměřena na padesátníky a mladší ročníky. Tedy na ty generace, o nichž v srpnu 2019 velmi realisticky mluvila Alena Schillerová. Jde o to, že příchod generace tzv. Husákových dětí do penzí může celý důchodový systém uvést do obrovské nerovnováhy. Bez nutných reformních kroků by se pak musely výrazně zvýšit daně nebo přerozdělit peníze z jiných resortů typu školství nebo zdravotnictví.
Může to vyvolat obrovský generační konflikt, protože dnešní třicátníci a čtyřicátníci si uvědomí, že nesou neúměrné náklady na úkor starších generací.
Ekonomický poradce prezidenta Pavla David Marek v podcastu Marie Bastlové tuto situaci přesně popsal těmito slovy: „Nám chybí 200–250 procent hrubého domácího produktu nezbytných investic v klíčových oblastech, a pokud budeme vytvářet deficity v důchodovém systému, tak si zavíráme dveře, abychom investovali do budoucnosti.“
To, co se nyní odehrává kolem důchodové reformy, není primárně konfliktem pravice a levice. Má to rysy sporu starých s mladými, odpovědných s neodpovědnými, těmi, kdo vyznávají heslo „po nás potopa“ namísto toho, aby se snažili předat zemi v lepším stavu, než ji převzali.