„Vyšetřovací komise mě zklamala. Byla to fraška,“ říká Lenka Šimůnková
ZPRÁVA VYŠETŘOVACÍ KOMISE
ROZHOVOR
Sněmovní vyšetřovací komise měla prověřit zásah policistů proti střelci na Filozofické fakultě UK. S výsledky více než půlročního vyšetřování seznámila ve čtvrtek pozůstalé. Vyslechnout si konečný verdikt nakonec přišla jen hrstka z nich a komise konstatovala, že policisté při zásahu nepochybili. Deník Echo24 pořídil bezprostředně po zveřejnění zprávy rozhovor s Lenkou Šimůnkovou, matkou zavražděné studentky komunikace neslyšících Elišky, podle které na uzavřené schůzce s poslanci nezazněly žádné nové informace. Nikdo neřekl, jestli je v pořádku, že pražský policejní ředitel Petr Matějček lhal, říká Šimůnková. Podle Šimůnkové bylo celé čtvrteční jednání fraška.
Jaký máte pocit z toho, co jste dnes (ve čtvrtek) slyšela od vyšetřovací komise?
Cítím marnost a frustraci. Včera jsem mluvila s panem Kašníkem (předseda komise z ODS – pozn. red.), protože jsem si přála nebýt tu sama. Každý si s sebou mohl přivést nějaký doprovod a mohl to být pouze rodinný příslušník. Já ale nemám nikoho. Chtěla jsem, aby mě doprovodil partner, ale protože nejsme sezdáni, bylo mi řečeno, že není šance.
To byl problém?
Byl to velký problém. Nechtěla jsem nic nemožného, jen si pozvat jednoho blízkého člověka, ale to mi nebylo umožněno. Pokud jde o tu závěrečnou zprávu, tak bych s ní chtěla být srozuměna jako první. My jsme až v pondělí dostali informaci ze strany fakulty, nevím proč, že ve čtvrtek budeme obeznámeni s výsledky vyšetřování. Očekávala jsem, že nám někdo pošle závěr. Během té hodiny, kdy nám zprávu představovali, jsem se nedozvěděla vůbec nic.
Co tam tedy zaznělo?
Dozvěděla jsem se, kolik lidí a jak dlouho nad tím sedělo, kolik hodin s tím strávili a kolik stran bylo popsáno, jak to bylo náročné a emočně vypjaté. Nechci být zlá, ale to jsou informace, které jsou mi úplně ukradené. Chtěla jsem slyšet fakta. Několikrát tam bylo zmíněno, že se do budoucna musí přijmout opatření a musí se zlepšit komunikace. Ostatní rodiče několikrát zmínili nutnost zákazu tlumičů. Za mě jsem se nedozvěděla vůbec nic. Předpokládala jsem, že by v té zprávě měly být zodpovězeny veškeré otázky, které jsme jako pozůstalí všem členům vyšetřovací komise zaslali elektronicky a také osobně donesli. Bylo mi přislíbeno, že nám na otázky odpoví, aby nikde nezůstala bílá místa. V tuto chvíli tu zprávu nemám a jsem překvapená, že jsem ji nedostala k dispozici už v pondělí, abych se s ní mohla seznámit a připravit se na čtvrteční setkání. Také mě překvapilo, že jsou stále věci, na které komise dodnes nemá přesné odpovědi. Zaznělo také, že členové komise neměli k dispozici kompletní spisovou dokumentaci policie.
Pokládala jste poslancům nějaké otázky?
Bylo tam opravdu málo prostoru. Cítila jsem potřebu vznést nějaké dotazy, ale to se tam bohužel už nevešlo. Další rodiče měli potřebu řešit tlumiče, pro mě byla důležitá otázka, že pokud nad tím komise strávila tolik času, tak bych ráda věděla, jestli mi opravdu mohou s klidným svědomím říct do očí, zdali tomu opravdu nešlo zabránit a zdali se má dcera nemohla z filozofické fakulty vrátit domů ke svému životu. To jsem se nedozvěděla.
Kolik rodin si přišlo vyslechnout osobně závěry komise?
Byla tam rodina jedné dívky, maminka i tatínek a bratr. Za další dvě tam byli tatínkové a za další maminka s bratrem a se svým otcem.
To znamená, že rozhodně nedorazili zástupci všech čtrnácti obětí.
Na následné jednání poslanců na plénu už jsem se přišla podívat pouze já. Ta hodina byla opravdu málo. Paní Válková měla potřebu opakovaně kritizovat novináře a tvrdila, že čím víc se o tom bude psát, tím spíš se může někdo pokusit ten čin napodobit.
Skutečně tam nezazněly žádné výhrady k práci policie při tom samotném zásahu a pátrání?
Jeden pozůstalý měl potřebu se proti tomu vymezovat a vracet k tomu, že policie od začátku pracovala s informací, že do Prahy míří ozbrojený student. Pan Matějček (pražský policejní ředitel – pozn. red.) přitom na bezpečnostním výboru tvrdil, že policie pátrala po „človíčkovi“, který jel do Prahy spáchat sebevraždu. Samozřejmě to ale nebyla pravda a měli informace, že může být ozbrojený a nebezpečný. Nikdo neřekl, jestli je v pořádku, že pan Matějček lhal. Tomu pánovi odpověděli, že měli informaci, že by se měl pachatel opravdu nacházet v Celetné ulici, a proto z budovy na náměstí Jana Palacha odešli. Jaký by byl ale problém nechat vyklidit všechny budovy, pokud věděli, že jde o studenta, který má zbrojní průkaz a je držitelem velkého počtu zbraní? V centru Prahy byly v tu chvíli nasazeny přes tři stovky policistů, o to více je to pro mě zraňující. Tak proč aspoň někteří nezůstali v budově, kde byla i moje Eliška? Proč došli pouze do prvního patra, ale neprohledali i to čtvrté?
Měla jste možnost mluvit o těch závěrech komise s ostatními rodiči?
Ti se mnou nekomunikují. S některými jsme se pozdravili a podali si ruku. Už když jsme byli pozvaní prezidentem na Pražský hrad, tak se vymezovali proti tomu, že mám potřebu mluvit s novináři o svých pochybnostech. Oni to hodnotí tak, že je to zraňuje a připomíná jim to ty nepříjemné pocity. To chápu, protože každý jsme jiný. Já to zase cítím tak, jak to cítím a mluvím nejen za sebe, ale i za svou dceru, a v tu chvíli jde všechno stranou. Nemůžu se smířit s tím, že po dnešku už nebude nic. Od počátku je to uchopeno špatně.
