Dvacet miliard „stojí bokem“. Jak funguje mytický Státní fond dopravní infrastruktury
STÁTNÍ FOND DOPRAVNÍ INFRASTRUKTURY
Státní fond dopravní infrastruktury – to je pojem, který se ve veřejné debatě objevuje v posledních týdnech a měsících velmi často v souvislosti se státním rozpočtem. Zatímco ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) říká, že s ním stát pracuje správně, opozice i někteří ekonomové „schovávání“ peněz do SFDI kritizuje. Deník Echo24 přináší rozbor, k čemu tento fond vlastně slouží a zda jsou praktiky spojené s fondem skutečně za hranou.
Státní fond dopravní infrastruktury je zřízen zákonem ze dne 4. dubna 2000 s účinností k 1. červenci 2000. Účelem fondu je „financování výstavby, modernizace, oprav a údržby silnic a dálnic, celostátních a regionálních drah a dopravně významných vnitrozemských vodních cest v rozsahu stanoveném citovaným zákonem. Fond v souladu se svým účelem vykonává činnosti Zprostředkujícího subjektu OP Doprava. Fond je služebním úřadem,“ píše se na stránkách SFDI.
Deník Echo24 oslovil s prosbou o zevrubnou analýzu fungování SFDI Národní rozpočtovou radu (NRR), jejímž hlavním posláním je vyhodnocovat, zda stát a další veřejné instituce dodržují pravidla rozpočtové odpovědnosti daná zákonem. Analytik NRR Daniel Bárta redakci sdělil, že problematika vyvedení části deficitu státního rozpočtu do mimorozpočtového fondu má více rovin.
„Na úvod je potřeba říci, že celá tato operace nijak nesouvisí s nynějšími debatami o dodržení či nedodržení plánovaného deficitu 295 miliard. Od začátku všichni věděli že zhruba 20 miliard ‚stojí bokem‘ a bude je k deficitu centrální vlády ex post nutné připočítat. Diskuse v průběhu roku se ale vedly na téma možnosti dodržení právě těch 295 miliard,“ uvedl Bárta.
K financování SFDI Bárta řekl, že fond není schopen ze svých příjmů (výnosy z mýtného, dálničních známek a část spotřební daně z pohonných hmot) a evropských dotací pokrýt všechny své výdaje. „Deficit“ fondu tak vzniká vždy, avšak v minulosti byl plně pokryt transferem ze státního rozpočtu. „Fond tak hospodařil vyrovnaně a celková nerovnováha veřejných financí na centrální úrovni se projevila v deficitu státního rozpočtu,“ poukázal Bárta.
Rozpočet roku 2024 je v celkové výši 150,1 miliard korun, z toho částka ve výši 28,5 miliard bude zajištěna z dluhového financování prostřednictvím úvěrů od MF. V roce 2024 dojde k dočerpání úvěru z roku 2023 a zbylá část bude kryta novým úvěrem od MF. Jedním ze zdrojů se předpokládá úvěr od Evropské investiční banky, který přijme Česká republika zastoupená MF. Již v roce 2023 správní rada EIB schválila financování pro Českou republiku až do výše 2,075 miliardy eur. Úvěr od EIB se jeví výhodněji dle indikativního přehledu sazeb korunového úvěru od EIB ve srovnání s výnosy státních dluhopisů.
Proč je vyvedení části deficitu do SFDI špatně?
„Prvním předpokladem správného a efektivního řízení veřejných financí je jejich jednoduchá a transparentní struktura. Přenášení nerovnováh do mimorozpočtových fondů je nebezpečné právě kvůli snižování transparentnosti hospodaření centrální vlády. Nelze například meziročně srovnávat deficit státního rozpočtu v roce 2023 s deficity státního rozpočtu v předchozích letech.“ řekl pro Echo24 Bárta.
Ten poukazuje, že v Česku je ale napříč médii, politiky a elektorátem centrem pozornosti ve veřejných financích právě hotovostní výsledek státního rozpočtu. Fascinace státním rozpočtem, tím jediným číslem, pak může vést podle Bárty ke snahám ukrývat část deficitu jinam. „Jde tedy o principiální problém a zejména o nebezpečný precedent do budoucna. Zároveň bych ale měl připomenout, že z hlediska evropských i národních fiskálních pravidel a z hlediska skutečně relevantních fiskálních ukazatelů (maastrichtská kritéria...) se touto účetní operací nemění vůbec nic,“ řekl ekonomický analytik NRR.
Podle Bárty však neplatí argument, že celá operace byla provedena kvůli nižší úrokové sazbě spojené s tímto způsobem financování. „Nezpochybňuji fakt, že půjčka od EIB mohla být výhodnější než emise státního dluhopisu. Ale příjemcem úvěru od EIB bylo stejně ministerstvo financí, které jen následně získané prostředky půjčilo (nikoliv transferovalo) státnímu fondu. Problémem tak není samotné nahrazení dluhopisu úvěrem; celkový výsledek i tak mohl dopadnout standardně: přivedením prostředků do SFDI a vytvořením deficitu ve státním rozpočtu,“ vysvětluje Bárta s tím, že touto operací se také odhaluje celková problémovost existence mimorozpočtových fondů.
„Pokud fondy nemají dostatečný rozsah vlastních příjmů, nedochází k naplnění jejich původního účelu, tedy k oddělení určité oblasti výdajů od státního rozpočtu. Jaká je dnes přidaná hodnota státních fondů? Nebylo by transparentnější a efektivnější fondy zrušit a zařadit jejich výdaje do státního rozpočtu pod příslušné ministerstvo?“ pokládá na závěr otázku Bárta.
