Malíř orloje Mánes měl hluboko do kapsy, poslední roky byly tragické

Mánes je dnes bohužel možná víc pojem než skutečně známé dílo, i když kolem toho největšího, orloje, chodí denně tisíce lidí, byť především turistů. Ale něco snad stále vyvolává: pocit, že to je právě on, kdo vymaloval něco, co si s touhle zemí člověk rád spojuje. Její líbeznost, laskavost, smyslnou krásu: tedy sen a iluzi o ní. Jestli to platí a jestli o to Mánesovi šlo, si lze ověřit na rozsáhlé výstavě Josef Mánes: Člověk – umělec – legenda v pražské Valdštejnské jízdárně. Připravily ji dvě historičky umění z Národní galerie Veronika Hulíková a Markéta Dlábková.

Na plakátě výstavy je Mánesova fotografie: štíhlá lebka, ostrý nos, zasněný pohled… Vypadá tam jako prototyp romantika: trochu takový zjev souchotináře.

Hulíková: Se svým rozpočtem neměl ani příležitosti moc ztloustnout.

Není to jedno z takových oblíbených klišé: český umělec téměř na pokraji hladovění?

Hulíková: V případě Mánesa úplně nikoli: tedy ne asi, že by měl hlad. Ale hluboko do kapsy měl opravdu často. On totiž nebyl právě moc obdařený schopností se prodat, dnes by se řeklo, že asi nebyl právě úspěšný marketér sebe sama. Jako by o to ale ani nestál: moc nevystavoval, takže ani moc neprodával.

Ale vždyť byl z rodiny, která byla docela úspěšná.

Hulíková: Úspěch v pražských poměrech ještě nezaručoval nějaký život na vysoké noze. A nezapomeňte, že otec Antonín Mánes umírá už v roce 1843, to je Josefovi dvacet tři, stává se tzv. hlavou rodiny, ale zdaleka ještě není připraven na nějaké její vedení. Také mladší bratr Quido na tom nebyl nijak dobře. Jistý kontinuální příjem pak zajišťovala soukromá malířská škola sestry Amálie. O té se traduje, že byla z celé rodiny nejpraktičtěji založená a že bratry držela nad vodou. Četla jsem Mánesovu korespondenci a tam jsou časté zmínky o jeho nouzi: například jeho mecenáš hrabě Bedřich Sylva-Taroucca ho zval do Vídně a Mánes psal, že nemůže, neboť nemá na lístek. Ale hlavně asi nebyl prakticky založený.

Nabízejí se paralely se stejně starou a stejně chudou Němcovou.

Dlábková: Němcová na tom byla asi hůř: musela živit děti… Mánes vydával dost peněz za malířský materiál, který nebyl nejlacinější. Za modely také musel něco zaplatit…

Kde Mánes v Praze bydlel?

Hulíková: Jako dítě vyrůstal s rodinou v Kozí ulici na Starém Městě, pak bydleli i ve Šternberském paláci, po otcově smrti bydleli sourozenci společně v domě ve Spálené ulici č. 75/16, na té adrese dnes sídlí Ypsilonka: je tam pamětní deska s tím, že tam Josef Mánes také umřel.

Mánesův konec je obestřen jistou „skandálností“. Není tajemství, že původ té psychické nemoci byl v onemocnění syfilidou.

Hulíková: To není tajemství a ani tehdy nebylo. Jan Neruda v nekrologu píše, že poslední dva roky Mánesova života byly tragické, a na výstavě je kresba Václava Brožíka, na níž je postava Mánesa jako shrbeného nemocného člověka, tedy už někoho úplně jiného, než byl ten štíhlý švihák z fotografie.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.