Za stranu polského premiéra Donalda Tuska, Občanskou koalici, bude v květnových prezidentských volbách kandidovat varšavský primátor Rafal Trzaskowski. Ve vnitr ...
Kdo chce číst něco o krutostech dnešního světa, jistě si své texty najde, ale tohle bude o něčem jiném. O kráse konejšivých výjevů z časů, které si cenily ticha, klidu a soustředěnosti: tedy z krásného 19. století.
Možná že se už tehdy tušilo, že ty časy končí, že je nahrazuje hřmot techniky a průmyslové civilizace, která ticho vyžene a klid začne považovat za přežitek a zaostalost. Tušilo se i to, že věrnost tvarům a jevům, tedy umění „napodobovat“ skutečnost brzy nahradí fotografie a pak s ním zatočí moderna. Ta přehodnotí a obrátí naruby skoro všechno, na čem malířství do té doby stavělo.
Ale těsně předtím se umění ještě jednou soustředilo na krásu, která strnula v nehybnosti a která nechtěla nic jiného než nasycovat a těšit oko toho, kdo se na ni díval. Těmi těšiteli byli v 19. století mistři krajinomalby a městských vedut, těch dokonalých obrazů vnějšího světa, který měl díky nim zůstat zachován ve své přirozenosti a celistvosti.
Pohled na tyto obrazy z oné těsně „předmoderní“ doby skýtá výstava ve Veletržním paláci NG, nazvaná Akvarel mezi Prahou a Vídní. Lze na ní vidět desítky děl autorů zlatého věku středoevropského a středostavovského malířství, které kvetlo v klidných časech vídeňského biedermeieru a pak dožívalo ještě v druhé polovině 19. století v atmosféře šlechtických a měšťanských rodin, které si své „hezké umění“ nechtěly nechat vzít. Obecně se k této etapě evropského malířství staví kunsthistorie přezíravě, ale těžko tomuto umění upřít mistrovství a jakousi magii vlídné obyčejnosti. Jsou to často obrazy, jež naplňují touhu vstoupit do prostředí, které věrně zachycují, a umožňují procházet se těmi ulicemi měst, které byly už skoro moderní, ale pořád ještě tiché, poloprázdné a vlídné.
Takové jsou obrazy Vídně, ale i měst v Čechách, třeba Děčína, od Franze Alta, typického malíře vídeňského biedermeieru, který spolu se svým bratrem Rudolfem a otcem Jakubem představují to, co si lze vybavit pod pojmem staré dobré časy habsburské monarchie. Mimochodem malířská rodina Altových měla loni výstavu ve vídeňské Albertině ve stejné době, kdy tam proudily davy na Jeana-Michela Basquiata. Bylo to, jako když z posprejované pitevny vejdete do tiché uličky s květinovou výzdobou. Je typické, že v té pitevně bylo plno, v uličce se mohl člověk tichu oddávat sám…
Pohled na tyto obrazy z oné těsně „předmoderní“ doby skýtá výstava ve Veletržním paláci NG nazvaná Akvarel mezi Prahou a Vídní.
Foto: Jiří Peňás
Ale schopnost vnímat krásu by neměla záviset na tom, kam proudí davy. Mnohdy je to tak, že krásu zprostředkují spíš pozapomenutá jména mistrů jemného a precizního výrazu, mistrů virtuozity a dokonalosti, která nezneklidňuje, ale vtahuje pohled do nitra nesmírně pečlivě a oddaně ztvárněné skutečnosti. Ta měla podle předmoderních představ zůstat zachována ve své věrohodnosti a přesnosti. Obrazy měst, ony veduty, měly být vymalovány natolik přesně, že se podle nich dalo chodit a že je dnes možno z nich přesně rekonstruovat architekturu v čase, kdy je umělec „ofotografoval“. Takové jsou pražské veduty Vincence Morstadta (1805–1875), které tento povoláním právník vytvářel snad jako jistou formu meditativních cvičení, jež vyžadovala nesmírné soustředění a oddanost nejjemnějšímu detailu. Takovou propracovaností se vyznačují též krajinné obrazy Bedřicha Havránka (1821–1899), jimiž výstava začíná a které jsou pastvou pro oko ochotné oddat se pozornému prohlížení, jež odhalí další a další podrobnost, titěrnost a jemnost. Jsou to obrazy, na nichž se zrak vpíjí do prostoru jak vodová barva přenesená jemným dotekem štětce do papíru.
Akvarel totiž, jak to vysvětluje autor výstavy, kunsthistorik Petr Šámal, bylo ideální médium pro potřeby 19. století. Je to technika na pomezí kresby a malby, barvy ředěné vodou rychle schnou na papíru, který je relativně dostupný a zároveň umožňuje projevit virtuozitu a lehkost. Vhodný je pro malování v plenéru, pro skicování, ale i pro velmi precizní modelování skutečnosti do nejmenších detailů. Jeho relativní materiálová nenáročnost pak dovoluje, aby si ho mohly opatřit i širší měšťanské vrstvy, kterým se takové umění líbilo a uměly s ním ve svých příbytcích zacházet.
Ty se koneckonců podobaly těm obrazům, takže vlastně výjevy na nich byly opět to, co viděli oni sami ve skutečnosti. Byly to tedy obrazy, které jejich uživatel měl jaksi „pod kontrolou“. Nebyly na to, aby ho znepokojovaly, zneklidňovaly, vyváděly z konceptu, natož šokovaly. Byly to klidné obrazy světa, jaký se líbil i jemu a ve kterém se vyznal.
Pohled na tyto obrazy z oné těsně „předmoderní“ doby skýtá výstava ve Veletržním paláci NG nazvaná Akvarel mezi Prahou a Vídní.
Foto: Jiří Peňás
Je zjevné, že moderní doba tohle dávno opustila, ale člověk, který není jen ve vleku klišé, si musí položit otázku, jestli mu to prospělo a jestli mu v takových obrazech nebylo lépe. Schválně si to jděte vyzkoušet. Máte čas do 7. ledna příštího roku.
00:08
