Život Dany Němcové podle Prvního listu Korintským

KOMENTÁŘ

Život Dany Němcové podle Prvního listu Korintským
Zemřela Dana Němcová. Byla to výjimečná osobnost, aniž by o tu výjimečnost jakkoli usilovala. Foto: Ben Skála, Benfoto, CC BY-SA 4.0 , via Wikimedia Commons
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Zemřela Dana Němcová. Bylo jí 89 let. Byla to výjimečná osobnost, aniž by o tu výjimečnost jakkoli usilovala. Nezůstanou po ní ani eseje, ani články, ani nějaká psychologická metoda, ani nějaké jiné intelektuální dílo. Ale zůstane po ní něco důležitějšího: lidé a pověst plného života v prostředí plném událostí, které přitom ona nijak sama nevytvářela a neprovokovala, ale když přišly, postavila se jim jednoduše, přímo a statečně. A samozřejmě neokázale. Neokázalá výjimečnost, to byla snad ta nejvýraznější její vlastnost.

 

Zajímavé je číst si v jejích vzpomínkách, které původně namluvila pro Paměť národa a nakladatelství TORST je v roce 2021 vydalo jako knihu Děj se co děj, nemáte se čeho bát…Tam se obraz té zvláštním způsobem obyčejné ženy otevře opět v prostotě a výraznosti. Mluví tam o svém dětství, které bylo šťastné a harmonické, a přitom poznamenané válkou, odchodem ze Sudet (dobrovolným: ne všichni Češi museli odejít, ale tatínek byl vlastenec a učitel v Chomutově), pak poválečným návratem do pohraničí, které už ovšem bylo nenapravitelně poničené. Vyhnání Němců chápe jako přípravu na zmanipulování národa, který se tím stane snáze ovladatelný. Padesátá léta jsou jí „jasná“ čistě mravním instinktem, jako mladé děvče vidí, co se s lidmi děje a jakým způsobem se lámou jejich duše a charaktery.

Pochází z ateistické rodiny (liberálně-masarykovské), ale to jí nestačí, ještě neví, jaké to bude, ale žít jen tak hmotou a materiálně nechce. Hledá si cestu k nějakému duchovnímu obsahu, nejbližší jí je katolicismus, ale musí si k němu najít cestu sama, pokřtít se nechá v roce 1955. Spíše náhodou se dostane na studia psychologie na FF UK a je to pravděpodobně přesně ten obor, ke kterému je předurčena. Seznámí se s Jiřím Němcem, o kterém nejdřív zaslechne, že je to blbec a komunista, pak mu to při druhé náhodné schůzce řekne, on se rozesměje, souhlasí, že je blbec, ale rozhodně ne komunista. Vezmou se o rok později. Brzy se začnou rodit děti: Markéta, Jana, Pavla, Ondřej, David, Veronika, Jakub. Během jedenácti let sedm dětí.

Jak to zvládala? Říká k tomu: „Ani si neuvědomuju, jaké bylo po materiální stránce náročné mít tolik dětí. Nikdy jsme si s majetkem starosti nedělali. Vůbec nám to nepřišlo zatěžko. Moje děti jsou všechny skromné, platilo to po celý život až dodneška.“

A pak říká asi klíčovou větu: „Život jsem vnímala jako jakousi hru, nikoli ovšem ve smyslu předstírání, ale jako dějství, která na sebe přirozeně navazují, z nichž si člověk vždy může vzít určité požehnání, že je to dar, že je to něco krásného, co roste.“

Z této perspektivy, perspektivy života jako hry, která má ale svá pravidla a zásady, ale je to právě ta hra, tedy něco, co se dá „hrát“, tvořit a vytvářet, se pak jeví i to všechno, co přijde, jako velká hra a velké obohacení. Práce v poradně i práce v katolicko-intelektuálním prostředí, okupace 68 a normalizace, začlenění v undergroundu, velkolepý život v bytě v Ječné, vznik Charty 77, práce ve VONSu a věznění za něj, celá ta disidentská anabáze, ba i věci osobního charakteru jako rozpad manželství s Jiřím Němcem, vztah s Ivanem M. Jirousem, všechna ta přátelství blízká a vzdálenější, listopad 89 a roky po něm…

Vše to bylo vážné a doopravdy, a přitom to byla hra. Hra zahraná na nejvyšší úrovni, přitom neokázale, s věčným úsměvem a laskavostí, která je trpělivá, nezávidí, nevychloubá se a není domýšlivá… Ta poslední slova jsou ovšem stará dva tisíce let. A nikdy nezaniknou.

×

Podobné články