Loučení po velké plavbě: Ondřej Hrab končí v Arše

KOMENTÁŘ

Loučení po velké plavbě: Ondřej Hrab končí v Arše
Hrab svou tichou autoritou vtiskl tomu místu charakter a genia loci, kde bylo člověku dobře, kde se potkával s podobně zaujatými lidmi, kde cítil, že to má svůj ráz a kde se něco originálního, nenuceného a přitom s dovolením – kultivovaného tvoří, píše Jiří Peňás. Foto: Divadlo Archa
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Na Poříčí, v té ulici pasáží, obchodních domů, kaváren a jídelních automatů, končí právě jedna éra českého divadla a české kulturní polistopadové společnosti, Divadlo Archa.

To byl a je pojem pro každého, kdo se v tomhle městě, tedy v Praze, ale i v téhle zemi trochu zajímal, jak vypadá současné divadlo, kdo chodil na koncerty dobré rockové nebo i vážné současné hudby, kdo měl rád, když jsou věci trochu složitější, experimentálnější, trochu nezvyklejší. Ten věděl, že Archa je jeho adresa. Byla tady pro každého, kdo potřeboval vědět, o co se kdo v divadle, v tanci, v pantomimě, v nekamenném divadle etc. snaží, co je in a co se tak ve světě dělá. Aspoň v rámci možností to v téhle zemi ukázat, právě tohle Archa dělala a tomu sloužila. Sledovat program Archy znamenalo aspoň trochu mít v těch věcech přehled. Tohle všechno s velkou pravděpodobností končí. Nebo se alespoň výrazně změní v něco jiného, nikdo zatím asi není schopen říci, v co vlastně. Ale mění se. Ať už se změní v cokoli, ta původní Archa, jak ji známe, to nebude.

 

Koncem roku z ní totiž odchází její zakladatel, její velitel, duchovní správce, ředitel, provozní, intelektuální lodivod – a přitom v podstatě skromný a příjemný člověk, Ondřej Hrab. Odchází z vlastního rozhodnutí, tedy uváženě a s respektem po třiceti letech, kdy tomu magickému podzemí v bývalém divadle E. F. Buriana svou vlídnou a kultivovanou rukou vládl. Pokud vím, nikdy nezvedal hlas, nikdy se nevyvyšoval, nikdy nedopustil, aby jeho divadlo kleslo z úrovně, aby šel na ruku pusté komerci nebo se nějak zpronevěřil svým vysokým nárokům a svému vkusu. Na to se jeho divák mohl spolehnout, a i když ne vše se třeba povedlo, vždy to mělo ten rys „Archy“, jejího stylu a dotyku. Hrab svou tichou autoritou vtiskl tomu místu charakter a genia loci, kde bylo člověku dobře, kde se potkával s podobně zaujatými lidmi, kde cítil, že to má svůj ráz, a kde se něco originálního, nenuceného a přitom s dovolením – kultivovaného tvoří.

Ondřej Hrab kdysi v jednom rozhovoru řekl, že si Archu vysnil na začátku 90. let vlastně ze vzdoru. „Mě tehdejší české divadlo vlastně nezajímalo, nenabízelo mi nic z toho, co jsem považoval za živoucí a oslovující. Zajímalo mě divadlo, které jde s dobou. Divadlo totiž umožňuje něco, co nenabízí žádný jiný umělecký druh. Má tu obrovskou možnost být tady a teď, poskytovat bezprostřední a okamžitou výměnu energií, idejí, nápadů, citů, prostě veškerou možnou komunikaci, mezi aktéry a publikem.“

Je svým způsobem zázrak, že to vydrželo třicet let. Dalo by se říct, že z jistého pohledu je těch třicet let érou Hrabovy Archy. Archy, která vyplula z Poříčí a dorazila ke svému cíli.

 

×

Podobné články