Síla a slabost Izraele. Židovský stát ohrožuje politická krize

Sto tisíc. Na tolik se odhaduje účast na demonstracích, které už celé týdny plní ulice Tel Avivu, Jeruzaléma a dalších izraelských měst. V devítimilionové zemi je to právě takové množství, aby bylo těžké určit další vývoj. Na revoluci málo, ale na mávnutí rukou zas příliš.

Před padesáti lety smetlo podobné pouliční hnutí z premiérského křesla Goldu Meirovou, kterou demonstranti vinili z katastrofální nepřipravenosti tehdejšího Izraele na krátkou, ale krvavou jomkipurskou válku. Benjamin Netanjahu, dnešní premiér a tehdejší voják speciálních jednotek Sajeret Matkal, byl nejspíš mezi demonstranty, kteří požadovali odchod pětasedmdesátileté Meirové do politického důchodu. Dnes je téměř tak starý jako tehdy ona – a dnešní vojáci pochodují po ulicích proti němu. Bezprostřední příčinou nepokojů je plánovaná reforma justice, ale jako vždycky, jde o víc.

Národ tisíce střípků

Málokterá země světa je tak různorodá jako Izrael. Sestěhovaly se do něj v poměrně krátké době statisíce lidí z celého světa, kteří mluvili celým babylonem jazyků a přinesli si s sebou nesmírně odlišné zvyky a kulturní prvky. Dnešní Izrael zakládali a stavěli profesoři a inženýři z evropských židovských komunit zničených holocaustem, židovští obchodníci z Iráku či Egypta, ale i jemenští Židé ze zcela středověkých vesnic, kteří neviděli letadlo až do chvíle, než je mělo přepravit do země jejich předků. Pak dorazili sovětští Židé a černí Falašové z Etiopie, o jejichž židovství se v Izraeli vedly tvrdé spory. S výjimkou dávné víry předků neměli navzájem nic společného a ani tu víru každý z nich neprožíval stejně. Zejména zakladatelská generace sionistů dávala přednost sekulárnímu uspořádání států a málokdo z nich spoléhal na Hospodina, mohly-li mu pomoci vlastní ruce. Izrael roku 1948 byl podstatně světštější zemí než dnes.

Přičteme-li k extrémní diverzitě národa ještě skutečnost, že v židovských komunitách se tradičně cenila výřečnost, schopnost argumentovat a vést učené spory, nelze se divit tomu, že izraelská demokracie je velmi, velmi roztříštěná. Ve stodvacetičlenném parlamentu, Knesetu, sedí celkem dvanáct stran, přičemž ta nejmenší, Noam, má právě jednoho poslance; jenom dva kluby (Likud a Ješ Atid) překračují dvacítku. Vlády mají málokdy k dispozici výrazné majority a předčasné volby jsou skoro už pravidlem. Vzhledem k nestabilitě vládních koalic šli Izraelci k urnám v dubnu 2019, září 2019, březnu 2020, březnu 2021 a listopadu 2022. Poslední volby, ve kterých se tři titěrné náboženské strany dokázaly dohodnout na koaliční kandidátce a překročily tak práh pro vstup do parlamentu, vynesly opět k moci veterána izraelské politiky Benjamina Netanjahua.

Celý text si můžete přečíst již nyní na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.