Dlouhé stíny Trianonu

KOMENTÁŘ

Dlouhé stíny Trianonu
Trianon, mírová smlouva s Uherskem po první světové válce, se řadí do kategorie dlouholetých tragédií, které mají vliv dodnes, píše Marian Kechlibar. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Maďarské noviny píší, že roku 1968 mělo Maďarsko využít příležitost a urvat si zpátky maďarskojazyčné oblasti na jižním Slovensku. Zbytek Evropy z toho obřadným způsobem upadá v křeče, jak už je dnes zvykem. Sociální sítě mají zase jednou téma, nad kterým musí „Každý Slušný Člověk“ zalkat rozhořčením.

Pro nás, kdo na těch sociálních sítích nejsme, je to pro změnu důvod k zamyšlení. Špatné smlouvy dělají špatné sousedy.

První světová válka byla tragédií hned dvakrát. Nejdřív tím, že vůbec byla; velká část problémů dnešní západní civilizace se dá vystopovat k oněm čtyřem zběsilým rokům, kdy se na sebe pokrokové a rozvinuté národy vrhly jako smečka vlků a masakrovaly se v krvavých polích Flander a Haliče, aniž by k tomu byl jakýkoliv dobrý důvod. Sebevědomím Evropy tyhle orgie zbytečného násilí otřásly natolik, že už se nikdy nedokázala vrátit ke stavu klidného optimismu a sebedůvěry, který panoval předtím. Kolektivní neuróza se od té doby předává z generace na generaci, i když samotní pamětníci války už dávno vymřeli.

 

Druhou tragédií ale byly mírové smlouvy, které první světovou válku ukončily. Rozzuřené vítězné národy požadovaly maximální potrestání viníků války a nezajímala je dlouhodobá perspektiva vzájemného soužití. Versailleská smlouva s Německem byla psána tak punitivně, že už tehdy prozíravější jedinci varovali, že z toho jednoho dne bude další válka, a taky měli pravdu. Původně navrhovaná smlouva s Tureckem byla pojata tak šíleně, že ji nová turecká republika prostě odmítla přijmout a vybojovala si lepší hranice válkou – Atatürka za to dodnes v Turecku uctívají způsobem, který konkuruje Alláhovi. A Trianon, mírová smlouva s Uherskem, se řadí do téže kategorie dlouholetých tragédií, které mají vliv dodnes.

Uherské království roku 1914 bylo značně zaostalým zemědělským státem, navíc s početnými národnostními menšinami, kterým dominantní Maďaři vládli poněkud feudálním a těžkorukým způsobem. Ze všeho nejvíc se asi podobalo tehdejšímu Španělsku, jenom bez námořní tradice. Kdyby Uhersko zůstalo stranou velkých evropských konfliktů, možná by – stejně jako Španělsko – existovalo dodnes, i když jeho modernizace by byla značně komplikovaná; a dost možná by nějaký uherský soud právě pomocí eurozatykačů hledal slovenské nebo rumunské separatisty v Belgii, asi podobně, jako španělské soudy usilovaly nedávno o vydání katalánských politiků k potrestání za nepovedené referendum.

Nicméně vina tehdejších Maďarů na rozpoutání první světové války zase tak velká nebyla. Poté, co v Sarajevu zastřelili Františka Ferdinanda, se uherský ministerský předseda István Tisza dlouho stavěl proti vyhlášení války Srbsku a frustrovaní němečtí Rakušané, kteří se na nějaké to dobyvatelské tažení s podporou svých říšských soukmenovců jen třásli, se museli bát, že z jejich velkého projektu sejde a že přijdou o vysněnou válečnou slávu. Tisza sice jednal z vypočítavých důvodů – obával se anexe dalších slovanskojazyčných území, která by změnila národnostní poměry v monarchii –, ale i ze špatných důvodů lze prosazovat správnou věc, a kdyby tehdy nebyl býval couvl, svět by dnes vypadal zcela jinak.

Když se však Rakousko-Uhersko zhroutilo, vítězní spojenci se rozhodli vyhovět nárokům nástupnických států v rozsahu, který neměl s národním sebeurčením nic společného. Tisíc let staré uherské království, ve kterém neexistovaly jednoznačné národnostní hranice, bylo rozkrájeno tak, že se několik milionů Maďarů ocitlo za hranicemi. Byl to recept na nestabilitu a nestabilita je také přesně to, co sklízíme dodnes, i když dnes už jen na verbální úrovni.

Málokdo si umí představit Českou republiku ořezanou tak, že jedna hranice by probíhala kolem Mělníka, druhá skrze Rokycany, třetí poblíž Jihlavy a čtvrtá u Hranic na Moravě. Nejbližší entita podobného typu, kterou jsme kdy obývali, byl Protektorát Čechy a Morava a na ten nikdo rád nevzpomíná.

To je dědictví Trianonu, za které střední Evropa platí dodnes. Buďme rádi, že už jde jenom o články v novinách a neshodu na přístupu k rusko-ukrajinské válce. Mohlo být i daleko, daleko hůř.

 

×

Podobné články