Radost není únik, ale úkol

Bob Dylan na stará kolena pořád umí překvapovat, je to podle mě také tím, že překvapit, nebo dokonce šokovat nebývá jeho záměrem, prostě dělá, co musí. Nedávno začal psát na X (dříve Twitter) i něco jiného než promo oznámení, která dřív na jeho účtu výhradně byla. Činí tak spíš sporadicky, většinou sdílí suše (a proto i zábavně) podané momentky z cest. Byl na večeři a chutnalo mu, v hotelovém výtahu v Praze jel spolu s hráčem Buffalo Sabres. V Paříži se Bob Dylan šel podívat na koncert Nicka Cavea a The Bad Seeds.

„Opravdu mě zasáhla ta píseň Joy, kde zpívá: ,Smutku jsme zažili až moc, teď je čas radosti.‘ Říkal jsem si: Jo, přesně tak.“ Autor písně na Dylanovu chválu nadšeně reagoval. Cave se rozepsal o „naprosté odkouzlenosti“ dnešního světa, v němž „horečná obsese politikou a jejími vůdci“ lidem brání dotknout se sféry posvátného, kde radost sídlí, uniknout někam „mimo drama děsivého politického okamžiku“.

Spolu s Dylanem si někdy taky říkám „jo, přesně tak“, je čas radosti, nebo by aspoň být měl. Jestli je totiž něco pro současnou veřejnou debatu a vůbec veřejný život typické, je to jejich neradostnost. Jistě v nich je hodně prefabrikovaných vášní a citových hnutí, příslib uspokojení, jež by snad jednou někomu mohla přinést porážka těch či oněch, pofiderní jistota, že po politickém vítězství bude následovat radost aspoň trochu trvalejší. Budeme-li dnes dostatečně zachmuření, urputní a připravení cítit se dotčeně při sebemenší zámince, budeme se moci jednou – až zvítězí ty správné síly – radovat až donekonečna. Teď je ale potřeba radost odložit, nenechat se jí rozptýlit, aby bojová morálka neupadala.

Mluvit o radosti tady a teď proto může znít až podvratně.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.