Napětí na střeše světa

KOMENTÁŘ

Napětí na střeše světa
Indičtí vojáci v Kašmíru Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Děti moje... Jiří Bartoška

EDITORIAL

V Panské ulici č. 1, v prezidentské kanceláři v domě bývalého piaristického kláštera, která připomíná původní kapli, jsou dvě kožené pohovky, uprostřed stůl s ...

00:08

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

V celém historickém Kašmíru, který je dnes de facto rozdělen na indickou, pákistánskou a čínskou část, nežije ani osmnáct milionů lidí. Shodou okolností to vychází jen asi na jedno procento obrovské lidské masy, která obývá Pákistán, Indii a Bangladéš. Kdybychom připočítali i tu Čínu, rázem bychom se dostali na půl procenta. I jedno procento ale může být solidní rozbuškou velkých problémů; ostatně sudetští Němci tvořili svého času také zhruba jedno procento obyvatel Evropy.

 

Když se z Indie stáhla britská koloniální moc, muslimové požadovali (a dostali) samostatný stát, Pákistán (tehdy byl jeho součástí i Bangladéš). Při etnicko-náboženských čistkách zahynula spousta lidí na obou stranách hranice, ale pákistánští muslimové byli v těch čistkách daleko důslednější a z území budoucího Pákistánu (doslova „země čistých“, proto asi ty čistky) povraždili nebo vyhnali prakticky všechny hinduisty a sikhy. Jestliže za Britů žilo v dnešním Pákistánu kolem 15 % nemuslimů, krátce po získání nezávislosti už to byla jen tři procenta, což je hodnota, která platí doteď.

Pluralitnější Indie nebyla vůči svým muslimům ani zdaleka tak brutální, takže jejich podíl na indické populaci naopak za tu samou dobu narostl z deseti na čtrnáct procent. V indickém Kašmíru tvoří muslimové zhruba dvoutřetinovou většinu – a to je něco, co fanatici z druhé strany hranice nedokážou spolknout. Kdekoliv žijí muslimové pod nadvládou káfirů, dá se čekat vznik terorismu, jehož cílem je ty poměry převrátit. A Pákistán je pro terorismus mimořádně plodnou základnou. Zdejší tajná služba ISI, nad kterou mají civilní politici jen dost omezenou moc, se namočila do tolika podivných operací, že kdyby byl svět jen o trochu spravedlivější, zařadil by ji někam po bok íránských Revolučních gard a Hamásu.

Krátká válka, která teď proběhla mezi Indií a Pákistánem, byla určitou demoverzí toho, co ještě může přijít. Indie zrušila roku 2019 ústavní články o autonomii Kašmíru, které platily více než sedmdesát let; ze strany Dillí je to jasné znamení, že hodlá se spornou provincií zacházet zcela stejně jako s jakýmkoliv jiným federálním státem. To je pro Pákistán ještě méně stravitelné než předešlý status quo.

Není realistické čekat, že se pákistánští fundamentalisté vzdají svého džihádu proti nevěřícím. Tohle prokletí už sužuje svět dobrých 1400 let, jenom kulisy se střídají; a nejspíš mu to ještě dalších pár set let vydrží. Maximum, v co můžeme doufat, je, že ty další konflikty, které přijdou, zůstanou konvenční a ani jedna strana při nich nesáhne po vlastním jaderném arzenálu.

Jednu věc si ovšem můžeme ušetřit takříkajíc lokálně, a sice vznik pákistánské komunity v ČR. Nejenže by se moc nesnesla s tou indickou, ale svoje sklony k pronásledování káfirů dostatečně prokázala i jinde, například ve Velké Británii, kde Pákistánci stojí za většinou znásilňovacích gangů ve velkých městech. A my jsme samozřejmě také káfiři.

Svého času, za konjunktury roku 2007, jsem v novinách zaznamenal děsivou myšlenku, že kvůli nedostatku pracovních sil zvažuje vláda vydávání pracovních víz pro Pákistánce. Naštěstí na její realizaci nedošlo, zachránila nás velká hospodářská krize. Každá katastrofa je k něčemu dobrá a díky té tehdejší krizi se můžeme na současné dění na střeše světa dívat jen zpovzdáli: není to naše věc.

V anglických městech už to tak úplně říci nemohou.

 

×

Podobné články