Po odhalení celních tarifů v Růžové zahradě Bílého domu si ekonomové zprvu marně lámali hlavy, podle jakého klíče byla uvalena.
Foto: The White House
1
Na ruské otázky ohledně příměří s Ukrajinou zatím nikdo neodpověděl. Podle agentur Reuters a TASS to dnes řekl mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov. Mezi spornými body ...
Když Donald Trump ve středu hodil granát do globální ekonomiky vyhlášením nejvyšších cel od dob velké hospodářské krize, řada komentátorů to považovala za spravedlivý trest pro svět. Jedná se prý o reciproční cla. Řada zemí a území, například EU, má na výrobky z USA uvalena větší cla než Američané na ně. Trump tedy tato cla dorovnal či předčil ve snaze vyvolat vyjednávání, které povede k oboustrannému snížení cel. Tato teorie má ale jeden velký háček. Nová americká cla nejsou reciproční ani náhodou.
Po jejich odhalení v Růžové zahradě Bílého domu si ekonomové zprvu marně lámali hlavy, podle jakého klíče byla uvalena. Protože přestože je Trump označoval za reciproční, vůbec nereflektovala, jak moc velké má určitá země obchodní bariéry. Na ultraprotekcionistickou Brazílii tak byla uvalena 10%, stejně jako na Singapur, známý svým volným obchodem. Izrael, který zmenšil cla na americké zboží na nulu, byl „odměněn“ 17% cly. Švýcaři, kteří se Trumpových cel nebáli, jelikož podobně jako Singapur patří mezi vyznavače volného obchodu, se dočkali 31% cel. EU, na niž se soustředil americký hněv v uplynulých týdnech, dostala „jen“ 20% cla. Maroš Šefčovič, eurokomisař pro obchod, vyjevil, že navrhoval Američanům postupné snižování cel na auta na nulu, ty to však nezajímalo.
Nakonec se ekonomům podařilo rozluštit tajemství Trumpových cel. Nesouvisí s žádnými obchodními bariérami, ale s obchodním deficitem. De facto Američané dospěli k clům podle vzorečku: obchodní deficit USA s určenou zemí děleno celkovým vývozem oné země do Spojených států, to celé děleno dvěma. Pokud USA mají se zemí obchodní přebytek, dostala cla jen 10 %. V podstatě to znamená: čím od vás Američané více nakupují, tím větší cla na vás uvalili. Proto protekcionistická Brazílie má stejnou sazbu jako Singapur. Američané jsou v obchodě s Brazílií v plusu, dočkala se tak relativně nízkých cel. Na návrhy na vzájemné snižování obchodních bariér ve Washingtonu nikdo neslyší, jelikož Trump se snaží dosáhnout obchodního přebytku s celým světem. Věří, že cla jsou klíčovým nástrojem k naplnění tohoto cíle.
Trump totiž vnímá mezinárodní obchod jako hru s nulovým součtem. Myslí si, že pokud s někým máte obchodní deficit, tak prohráváte, kdežto s přebytkem vyhráváte. Proto například tvrdí, že USA posílají Kanadě dotace ve výši 200 miliard dolarů. To je hodnota amerického obchodního deficitu s Kanadou.
V podstatě žádný ekonom to takto nevnímá. Oněch 200 miliard pro Kanadu nebyla žádná dotace, jelikož Američané za ně výměnou obdrželi zboží ve stejné hodnotě. Navíc Trumpův vzoreček nezapočítává obchodní výměnu ve službách, ve kterých jsou USA nezpochybnitelnou světovou supervelmocí, ani obří zahraniční investice ve Spojených státech. To by „odliv“ peněz z USA hned vypadal jinak. Navíc obchodní deficit USA je symptomem amerického úspěchu. Američané jsou bohatí, mohou si tak dovolit utrácet v zahraničí.
Jsou tu ještě další vysvětlení amerických cel, kromě Trumpovy obsese obchodním deficitem. Zaprvé se jedná o snahu o reindustrializaci USA. Věří, že cla povedou k návratu fabrik zpět do Spojených států a k renesanci amerického průmyslu. Částečně je to vedeno nostalgií po 50. letech, tedy vrcholu americké industrializace, kdy v myslích MAGA republikánů se jednalo o ráj na zemi, každý Američan měl dobře placenou práci, ze které mohl financovat rozvětvenou a šťastnou rodinu.
Ve skutečnosti je mediánový Američan na tom dnes lépe než kdykoli v historii, 50. léta měla k ráji dost daleko a USA nejsou postindustriální pouští. Spojené státy jsou druhou největší výrobní zemí na světě. V lednu 2025 bylo v USA 462 tisíc volných míst v průmyslu. Americký průmysl se potýká s chronickým nedostatkem pracovních sil, protože lidé v něm nechtějí pracovat. Je to náročné a ne až tak dobře placené zaměstnání. Navíc studie od Moody’s Analytics z roku 2019 odhaduje, že cla během prvního Trumpova období, která byla mnohem úžeji zaměřená, vedla ke ztrátě 300 tisíc pracovních míst, ne k jejich návratu.
Lidé, kteří chtějí návrat k těžkému průmyslu, připomínají luddity, kteří v 19. století ničili tkací stroje. Doba se změnila. Ekonomiku již netáhnou fabriky, ale hi-tech průmysl a služby. Je velmi nepravděpodobné, že dojde k velkému návratu průmyslu do USA, už jenom protože postavit novou továrnu trvá déle než čtyři roky. Tou dobou bude Trump mimo Bílý dům a s novým prezidentem může přijít úplně jiná politika.
Větší smysl dává argument, že je třeba zajistit návrat průmyslu z bezpečnostních důvodů. Největší manufakturou je Čína, hlavní geopolitický protivník USA. Není vhodné, aby ovládala klíčové dodavatelské řetězce. A v případě velké války panují pochybnosti, zda by USA dokázaly Čínu uzbrojit, tak jako se to podařilo ve druhé světové válce. V opotřebovávacím konfliktu je průmyslová základna klíčem k vítězství.
Ale i v tomto případě jsou Trumpova cla dost těžkopádným nástrojem. Washington se již několik let snaží o izolaci a podrývání Pekingu, například různými pobídkami se snaží o přesun výroby z Číny do Vietnamu, který je de facto jeho spojencem. Nové 46% clo na Vietnam ale tomu příliš nepomůže. Tradiční američtí spojenci Japonsko a Jižní Korea již jednají s Čínou o společném postupu proti americkým clům. Peking je v nynější obchodní válce optimistický. V konfliktu USA vs. celý svět má větší šanci na úspěch než USA vs. Čína.
Chaos na akciových trzích napovídá, že Wall Street očekává těžké časy. Cla jsou proinflační a banka JP Morgan zvýšila pravděpodobnost americké i globální recese z 40 % na 60 %. Trumpovi lidé se tváří, že jim to nevadí. Prý je to nutné krátkodobé zlo vedoucí k lepším zítřkům. „Přístup k levnému zboží není podstatou amerického snu,“ prohlásil ministr financí Scott Bessent.
Podle některých analytiků je recese možná dokonce záměrem. Jeden z nich řekl magazínu The Spectator, že cílem je „krátkodobě zkurvit akciový trh, způsobit recesi, aby Fed [americká centrální banka] snížil sazby, přimět investory, aby přesunuli peníze z akcií do státních dluhopisů, a snížili tak náklady na půjčky USA, aby bylo levnější obsluhovat jejich narůstající dluh“.
Vzhledem ke všem vyjmenovaným důvodům je dost pochybné, že Trump bude svolný k vyjednávání o jejich snížení. Nejde o reciproční cla. Jediné, co ho může donutit změnit názor, je, pokud vyvolaný ekonomický chaos bude tak velký, že ústup bude jediným způsobem, jak zachránit svou politickou kůži. Množí se náznaky, že obyčejní Američané s jeho ekonomickou politikou nesouhlasí, celkem 63 % z nich na ni mělo negativní názor – a to bylo ještě před zavedením cel. Jen 25 % z nich si myslí, že jejich osobní finance na tom budou za pět let lépe, než jsou nyní. Republikánský senátor Ted Cruz varoval před „masakrem“ ve volbách do Kongresu za dva roky, pokud Trumpova cla způsobí recesi.
Nebo se ukáže, že měl pravdu. V březnu 1981 podepsalo 364 ekonomů dopis tvrdě kritizující hospodářskou politiku britské premiérky Margaret Thatcherové. Krátce nato její ozdravné reformy zabraly a ekonomové byli za hlupáky. Trump by tak vstoupil do historie i učebnic ekonomie.
00:06
