Osamělým písničkářům je dvacet

Kdysi v pravěku českého písničkářství existovalo volné sdružení Šafrán. Bylo to v době nesvobody a sdružení tehdy spojovalo v sobě i kolem sebe lidi, kteří se s tím nějak nechtěli smířit. Pár dochovaných nahrávek svědčí o oné „atmosféře spiklenectví“, o níž později v roce 1988 mluvil Václav Havel, když ho Jan Rejžek vytáhl na pódium na festivalu v Lipnici. Sdružení Šafrán nemohlo fungovat dlouho, ale vyrylo hlubokou stopu.

Pak přišel listopad 1989 a doba se změnila. Písničkáři byli ještě chvilku v módě a plnili náměstí a amfiteátry, ale netrvalo to dlouho. Pomalu se stěhovali do stále menších a menších prostor a v prostorách velkých a v médiích zavládl byznys. Mysl mnohých lidí pak ovládl pocit, že písnička je, když se řve, že „kdo neskáče, není Čech“.

Písničkáři – ti staří i ti noví – se skákat nenaučili. Postupně se smiřovali s tím, že je do médií (ani těch veřejnoprávních) téměř nezvou. Ale to neznamená, že by nezpívali a neskládali dál. S novou dobou se vynořila i nová témata, o kterých stálo za to zpívat. Kdysi stačilo vyjít na pódium a říct, „dobrý večer“, a už jako by se publikum ptalo: „Jak to myslíš?“ A teď jako by v odpověď na pozdrav hlediště ševelilo: „Tak se předveď, co umíš.“ Vlastně jsme se vrátili do normálního světa.

Před dvaceti lety se zvolna zformovalo nové volné sdružení, které mělo ambice tak trochu navázat na někdejší Šafrán – volné sdružení Osamělých písničkářů. Osamělost v názvu neznamenala, že by si nějak stěžovali nebo se cítili osamělí, jen tím zdůrazňovali, že nejde o tvorbu kolektivní a že si každý z nich hledá svou cestu sám. Na prvním festivalu, který se konal v Turnově v roce 2003, jich bylo sotva deset, později se počet rozrostl až na tři desítky a každoroční festivaly v Malostranské besedě, v divadle Na prádle a později v kulturním centru Kaštan v Břevnově se musely konat dva dny, aby měl každý z účinkujících alespoň půl hodinky na svoje vystoupení. Na plakátech stálo:

„Písnička není hluk, písnička není zboží, písnička není reklama na to, abyste si koupili desku. Písnička je svébytný umělecký žánr!“

Kromě různých společných večerů, kdy koncertovali tři nebo čtyři účinkující, také pořádali letní a předvánoční setkání. Většinou se tak dvanáct až patnáct autorů interpretujících svoje písně posadilo na pódium a jeden po druhém přistupovali k mikrofonu a zpívali jednu dvě písně. Co na tom mnohým připadalo nejzajímavější, bylo, že se ti písničkáři navzájem poslouchali a nikdo s nikým nesoutěžil. Jen zkrátka byli spolu a vypadali, že jim je dobře.

A tak to zůstalo až do doby, než přišla pandemie, kdy namísto „živého setkání“ třicet písničkářů natočilo své písně na video, většinou v domácím prostředí, a vznikly dva díly festivalu, které byly umístěny na internet. Online forma festivalu měla paradoxně větší návštěvnost než všechny festivaly Osamělých písničkářů za uplynulých dvacet let dohromady.

Internet přinesl i písničkářům nové netušené možnosti. Dnes už jsou díky němu absolutně nezávislí na rozhlase či televizi.

Setkávání a vzájemné kontakty mezi autory a interprety uměleckých písní ale na významu ani dnes rozhodně neztrácejí. V polovině dubna se o tom můžete přesvědčit, zavítáte-li do Kaštanu na další festival Osamělých písničkářů. Sdružení slaví dvacetiny a zároveň mění koncepci festivalu. Vystoupí na něm se šesti „veterány“ (Jiří Dědeček, Martin Kyšperský, Zuzana Homolová, Jiří Smrž, Jiří Konvrzek, Bio Masha) šest „nových tváří“.

Přijďte si je poslechnout. Písnička pro ně není ani hluk, ani zboží, ani reklama na to, abyste si koupili desku. Je to svébytný umělecký žánr.