Močení, žízeň, hubnutí a smrt. Sto let zázraku jménem inzulin

Tvář lékaře, který se jmenoval Hesy-Ra, známe z portrétů, i když je na nich poněkud stylizovaná. Byl totiž u dvora faraona Džosera vysoce vážen, staral se o samotného panovníka, a když zemřel, pohřbili jej do výstavné hrobky, ozdobené po zvyku starých Egypťanů obrazy zesnulého. Egyptského lékaře, zubaře a chirurga v jedné osobě ale známe nejen kvůli jeho hrobce. Jeho dílo se částečně zachovalo v takzvaném Ebersově papyru a z hlubiny téměř čtyř tisíc let k nám promlouvá dodnes. Jsou v něm totiž popsány nemoci, kterými obyvatelé údolí Nilu trpěli a kterými trpíme i my.

Jedna z těch nemocí se projevovala častým močením, ztrátou váhy a podivnou skutečností, že k moči postiženého se sbíhali mravenci. Hesy-Ra ji doporučuje léčit směsicí prazvláštních prostředků, z nichž jeden („asit“) dnes ani nedokážeme identifikovat, ale o úspěšnosti takové terapie mlčí. Byl by zázrak, kdyby fungovala. Ostatně antická medicína byla zvyklá na to, že pacienti umírají.

O mnoho staletí později popsal řecký lékař Galén z Pergamonu tu samou chorobu. Nadměrné močení, úporný pocit žízně, prudké hubnutí a nevyhnutelná smrt. Jeho současník Aretaeus z Kappadokie označil život s nemocí jako „krátký, děsivý a plný bolesti“. A antičtí Řekové nemoc i definitivně pojmenovali, slovem ze svého jazyka, které je dnes všeobecně známo: diabetes.

Aretaeova slova o krátkém a děsivém závěru života platila až do roku 1922. Ačkoli od jeho časů uplynuly celé věky a technická civilizace se mezitím rozvinula do značně vyspělého stavu, s diabetem si nikdo nevěděl rady. Zatímco se nad hlavami občanů vyspělých zemí proháněla první letadla, na stolech svítily elektrické lampy a lidstvo švitořilo po rádiových vlnách, pro nemocné, které postihlo toto prokletí, platilo totéž jako pro dávné poddané římských císařů a egyptských faraonů: časté močení, úporný pocit žízně, prudké hubnutí, zvracení sražené krve, ztráta vědomí. A nevyhnutelná smrt.

Jedinou pozitivní skutečností v celém tomto panteonu děsu byl fakt, že strašlivá nemoc byla vzácná. Sám Galén, který se dožil skoro devadesáti let, píše, že ji za celou svoji kariéru spatřil jen dvakrát. Bohužel, když už přišla, obvykle postihovala mladé lidi, často ještě v nedospělém věku. Ty, kteří měli mít celý život před sebou.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.