Jan W., obyvatel okresu postiženého blokádou

KOMENTÁŘ

Jan W., obyvatel okresu postiženého blokádou
město Kraslice v uzavřeném okrese Sokolov Foto: Jiří Peňás
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Jedním z cca 88 tisíců obyvatel nyní téměř hermeticky uzavřeného okresu Sokolov je Jan W., kterému říkám Honza. Žije v malém městě K., ze kterého odešla v minulých dvaceti letech čtvrtina obyvatel, ale je to pořád třetí největší město na okrese. Znám to tam dobře. Vím, že tam je krásná příroda, ale jinak se tam všechno tak nějak rozpadá. Pořád tam ale žije dost lidí, kteří to tam mají rádi a o něco se snaží. Třeba nedávno tam zachránili poslední hrázděnku (historický hrázděný dům) ve městě.

Honza byl pokřtěný jménem Johann, jak tam bylo zvykem. Byl ze smíšeného manželství, tak tady mohl po válce zůstat. Já mu říkám Honza od svých čtrnácti let, kdy si vzal moji maminku, která pak o něm říkala, že je to nejhodnější a nejlepší člověk na světě. Máma je deset let mrtvá, Honza zůstal sám, nejdřív žil v malém domku na kopci, před pár lety, když už to přestal zvládat (největší problém bylo vyšlapat ten kopec), se přestěhoval do domu s výtahem a pečovatelskou službou. Ta spočívá v tom, že mu nosí obědy a občas poklidí. Zbytek zvládne sám.

Já mu volám tak jednou za měsíc a ptám se ho, jak se má. On vždy odpoví: „Mám se dobře, nic mi nechybí a nemám si na co stěžovat.“ To říkal i před koronou, pak přidal: „Dokud nás nebijí, tak je to dobrý.“ Já vždy řeknu: „Ještě aby tě měli bít, prosím tě.“ Na to on řekne: „To víš, možný je všechno, ale nebijí… Za války to bylo horší.“ Ale pak dodá: „To se ale aspoň mohlo na pívo nebo jít tančit nebo kina, ale zase tě mohli zavřít nebo poslat na frontu.“ Honza ví, o čem mluví, někteří jeho příbuzní opravdu skončili na ruské frontě. Ti z české strany zase v terezínské pevnosti.

Během toho roku jsme vedli různé odborné hovory na epidemické téma. Třeba jsem se ho ptal, jestli nosí roušku: „Ale prosím tě, kam bych ji nosil? Do kuchyně? Nebo když se dívám z okna? Vždyť já se vídám jenom se Standou – a toho znám celej život, ten mě přece nenakazí, vždyť ho znáš taky.“ Ano, znám, je to jeho mladší kamarád, myslím, že mu je tak pětaosmdesát a je úplně hluchý. To Honza není, takže na otázku, jak to zvládá, většinou řekne, že dobře, ale že největší obavy má stejně z toho, jestli mu neseberou řidičák, že začíná trochu hůř vidět (nedávno mu operovali šedý zákal). Já vždy projevím údiv a podiv nad tím, že ještě jezdí. On řekne: „Ale prosím tě, vždyť já to tady znám nazpaměť, v noci nejezdím a na Špičák bych dojel i poslepu.“ Špičák (Spitzberg, 991) je jeho oblíbený kopec. Teď mi říkal, že je tam tolik sněhu, že má auto (ještě před nedávnem jezdil trabantem, před lety si pořídil z druhé ruky – nejspíš z Německa, které je za kopcem – něco jen o trochu lepšího) zapadané a že se k němu nemůže dostat. Prý i nabízel nějakým mladíkům dvě stovky, když mu ho odházejí, ale bylo jim to málo. „To víš,“ řekl mi, „dvě stovky, to nejsou žádný peníze, ani tady.“ Tak čeká až trochu roztaje.

Tak jsme probírali očkování. Já mu ho doporučil, Honza zprvu říkal, že by to daroval někomu jinému, že jemu už je jedno, na co umře: „Má mě porazit vlak, nebo ten virus? Hlavně ať je to kdyžtak rychle.“ Já mu na to říkal, ať nikam nespěchá, že má dost času, a ať se určitě nechá očkovat, že tím nic nezkazí.

Registroval ho můj bratr, který v okrese žije. Lze si představit, co říkal, když mi líčil průběh té operace. Nakonec se mu to podařilo, ovšem dostal termín na pátek v Ostrově nad Ohří, což je město v okrese Karlovy Vary, jak možná víte. Před pár dny se zdálo, že je to jedno. Tak ho bratr odveze do Ostrova… Mezitím byla vyhlášena blokáda okresů Sokolov a Cheb.

Včera jsem Honzovi volal a ptal se ho, jak to dopadlo. „Je to dobrý, pustili nás přes hranice okresu Sokolov na okres Karlovy Vary. Jsem očkovanej. Nevím sice, jestli to bylo nutný, ale když už jsem byl kdysi očkovanej proti dětské obrně, proč bych nebyl ve dvaadevadesáti očkovanej proti nemoci, o které jsem za celej život neslyšel, takže kdybych na ni umřel, zas by se toho tak moc nestalo. Za měsíc si jedu pro druhou dávku, snad nás zase pustěj. A tebe budou očkovat kdy? Však ty už bys pomalu měl mít taky nárok. Taky už nejsi nejmladší.“

Takový je Honza W., jeden z těch lidí z nejpostiženějšího okresu v zemi. Dvaadevadesát mu už však není, dneska na svatého Valentina je mu třiadevadesát. Kdyby to šlo, jel bych za ním. Snad to brzy půjde.

×

Podobné články