Člověk věřil, že ho dějiny nechají. Ale proč by měly

KOMENTÁŘ

Člověk věřil, že ho dějiny nechají. Ale proč by měly
Copak dějiny nechaly někoho jen tak v klidu zestárnout? No nenechaly. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Táhne se to dlouho, je to otravné, pro mnohé i velmi citelně nepříjemné a pro někoho tragické. Ti poslední ať prosím prominou. Ale z hlediska historických malérů je ten zamořený rok zatím pořád spíš prkotina.

Ne, to nemá být pokus to zlehčovat, vyvracet někomu důvody k permanentní a stupňující se naježenosti (máme výstižnější slovo), natož nějak omlouvat zajisté příšernou vládu (určitě je příšerná a lid si ji nezaslouží). Ale prkotina je to ve srovnání s tím, co obvykle tak jednou za padesát let do středu Evropy přijde. Nehodnotím teď, jestli za to, co tu máme teď, někdo může, někdo to zhoršuje, přiživuje nebo to někomu třeba i vyhovuje kvůli nějakým zájmům a záměrům. Berme to čistě jevově: jako věc, která se sem dostavila, se kterou tady jsme. A to je zatím – prkotina. Nepříjemná, ale lze si představit úder mnohem horší. Ještěže přišlo jen tohle, skoro se chce říct. Zatím.

Z hlediska zákonitosti a dějinné spravedlnosti něco takového totiž přijít muselo a člověk by při vší té mizerii měl být rád, že to má (zatím!) takovou spíš trapnou podobu: spíš formu nekonečně se protahující buzerace, provázené absurditou, často kafkovskou nebo i ionescovskou, než skutečný náraz a krach, něco třeba násilného a opravdu bolestivého, jak to dějiny umí. Ty opravdu strašné věci, ať už přicházejí od lidí (války, revoluce, hlad), nebo z přírody (opravdové destruktivní katastrofy typu zemětřesení, ničivé povodně, výbuchy sopek nebo třeba hypoteticky srážky s meteoritem), vypadají jinak, mají jinou podobu a ničivost. Tohle může mít časem také, ale zatím nemá, modleme se, ať nemá.

Stojí možná za to připomenout, že ještě před rokem byla nejbližší a nejoblíbenější katastrofická představa spojena s oteplováním a hlavně suchem. Neboť opravdu, třeba i mně, se zdálo, že přestalo pršet. A kde ta loňská sucha jsou? Loni ostatně v tuhle dobu, koncem ledna, dobře si to pamatuju, bylo jarně a svítilo sluníčko. To bylo sice příjemné, ale také to byl důvod k tomu, aby se psalo, že nás nic pěkného nečeká. I klimaskeptik musel soukromě přiznat, že se opravdu možná něco s počasím děje. Zajímá dnes někoho oteplování? Zajímá dnes někoho Greta? Ani to počasí už to tak nezajímá. Já si přitom nemyslím, že by ty věci přestaly, že se možná něco neblahého neděje a že životní prostředí přestalo být problém. Jen se nám nezdá, že by to bylo na dosah, abychom se kvůli tomu masivně hroutili. Environmentální stesk přestal být cool. Nebo se odložil na klidnější časy. Dostavilo se něco jiného.

Budeme-li současnou pandemii považovat za historickou událost krizového typu, pak je to v našem případě první takto rozsáhlá krize za mnoho desetiletí. Třeba pro moji generaci vlastně první. Budeme-li za generaci považovat lidi narozené v jednom desetiletí, pak pro tu, jíž je teď kolem padesáti, je to první historicky nepříjemná či negativní událost déletrvajícího typu. Poprvé, kdy vám poměry znemožňují dělat něco, co byste považovali za své přirozené právo – a to i za starého policejního režimu.

Skutečností je, že se zatím žádné generaci narozené v tomhle nestabilním prostoru řekněme po roce 1880 nepodařilo, že by se dějinnému nárazu vyhnula. Měli války, mnozí i dvě, totalitní režimy, dvě okupace. To až ty poslední generace byly privilegované: nic tak zvláštního nepoznaly.

Dnešní padesátníci (autorova generace) přišli na svět sice za dosti nepříjemného režimu, navíc čerstvě po ruské okupaci, ale to se jich v dětském věku moc netýkalo a v mládí se režim docela zajímavě a nekrvavě hroutil. Revoluci ’89 zažili jako happening a pak „skončily dějiny“, jak napsal Fukuyama, za což se pak musel omlouvat, že to nemyslel doslova. Ale v našich poměrech „dějiny skončily“ aspoň do té míry, že se třicet let mohlo zdát, že už to tak nějak zůstane, že tedy život, jeho podoba, se bude sice měnit, ale spíš tak pozvolna, jak se budou měnit třeba technologie nebo nějaké trendy či mánie, ale v podstatě vás „dějiny“ nechají na pokoji. Nechají vás dělat si své věci a pokojně zestárnout. Někomu se život podaří víc, někomu méně. Ale dějiny ho v podstatě nechají.

Tomu člověk ještě před pár lety věřil – a věřil jsem tomu i já. Ale teď mě čím dál častěji napadá, proč by to vlastně mělo tak být. A copak to někdy takhle bylo? Copak dějiny nechaly někoho jen tak v klidu zestárnout? No nenechaly.

Tak buďme asi vděčni, že se zatím projevují jen touhle prkotinou.

×

Podobné články