Komu zazvonil v roce 1968 při invazi telefon?

ÚHEL POHLEDU

Komu zazvonil v roce 1968 při invazi telefon?
Úhel pohledu

Miroslav Singer

Teda, není to úplně zábavný žánr ty vzpomínky pamětníků, už proto, že si ty texty jsou podobné. Jak by taky nebyly, že? Ale vzpomínky pamětníků se získávají poměrně snadno, mile zaplňují prostor (v minulém čísle Reflexu snad 6 stránek) a ještě si určitě všichni v novinách připadají tak nějak angažovaně a, že vzdělávají národ. Prostě, vyrojil se nám tady v podobě „převzpomínanosti“ takový nešvar… Takže to většinou přelétám, nebo nečtu, trochu si říkám, že i za tohle můžou ty „Rusáci“ a komouši, neblahé dědictví i po půl století, ale o víkendu mě milovaná žena Jana upozornila: „Všiml sis, kolika pamětníkům zazvonil v bytě telefon? Oni měli všichni telefon?!“

Tak pro nepamětníky a mladší, i naše rodina žijící v solidní vilové čtvrti Hanspaulka se k telefonu sdruženému pro asi 5 bytů dostala až někdy v půlce 70. let, či za ní,  pamatuji se, že jsem už chodil do školy. U Jany neměli telefon snad až do pádu komunismu. Poptávám se kamarádů a kdo dostal telefon, dostal ho většinou až po invazi. Ale on zvoní po ránu tak nejmíň ve třetině vzpomínek…

Takže zagůglím, v roce 69 bylo v komunistickém Československu něco přes jeden a půl miliónu telefonních přístrojů. Dohromady, včetně fabrik, armády, policie atp. Něco málo přes jeden telefon na 10 lidí. I když bylo bytů méně, respektive v jednom bytě žilo víc lidí, troufnu si tvrdit, že určitě nebyla telefonem vybaveno víc než třetina bytů, nejspíš podstatně míň.

Tak jak to, že tolika vzpomínajícím zvoní ráno telefon? Napadají mě základní dvě teorie: Dnešní zpovídaná elita a elita předinvazní reality roku 68 jsou takřka totožné a protože dnes jsou zpovídáni příslušníci předinvazní elity, jejich byty měly nadproporcionální vybavenost mj. telefonickými přístroji (hypotéza nenáhodného vzorku a stability elit). A nebo vzpomínky neodráží realitu roku 1968, ale spíše mezitím kolektivně vytvořený mýtus (hypotéza dílčí sklerózy a kolektivního mýtu – ve zkratce takové spontánní Pelíšky, byť tam zrovna, tuším, telefon nezvoní). Kdybych byl mladší, snad bych se na to podíval podrobně, takhle už se jen těším, jak se příští rok vyrojí vzpomínky na 89. Hlásím se!

A taky na to, až nám z médií a zvláště týdeníků zase ten nešvar odplyne a já tam budu moc číst delší a strukturované texty na více témat.


Čtěte dále: Edice Echo: Jak v USA předvídali události v ČSSR. Svobodu trefili, s Dubčekem byli mimo

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.