Robert Pelikán – „Jiří Dienstbier“ Babišovy vlády

Ministr bez důvěry Robert Pelikán vyslal do světa novelu insolvenčního zákona. Udělal to již po druhé. V minulém volebním období s ní neuspěl, on si ale trvá na svém. Lidi v dluzích a špatné sociální situaci je třeba oddlužit, a tak současnou hranici 30 procent splaceného dluhu jako podmínku pro vstup do insolvence ruší a posouvá na čistou nulu. Na podporu zákona se již rozjela i mediální kampaň podpořená neziskovými organizacemi.

Ano, situace některých předlužených lidí je opravdu šílená. Akorát stát by měl umět rozlišit mezi lidmi, kteří se zadlužují bez špetky zodpovědnosti a jen čekají, až je někdo z bryndy vytáhne, a lidmi, kteří se ocitli v bezvýchodné situaci vlivem nešťastných okolností a mají dobrou vůli ji řešit. To bohužel zákon z pera ministra Pelikána neumí. Nemotivuje dlužníky k legální práci, aby mohli své dluhy uplácet, a dál nepřiměřeně rozvolňuje podmínky pro dlužníky, aniž by současně garantoval práva věřitelů. A mezi těmi nejsou jen banky, ale třeba také obce, malé rodinné firmy nebo bytová družstva. Zákon pochopitelně nemyslí ani na ty – a je jich většina – kteří si své závazky platí. A to často za cenu razantního snížení životního standardu a života z ruky do úst. Prostě proto, že nechtějí spadnout do exekuce a nechtějí nést stigma dlužníka.

Pan ministr Pelikán se vůbec snaží být lidumil. Coby nově ustavený ministr zodpovědný také za agendu lidských práv se začal věnovat sociálnímu bydlení. Radit si nechává od Platformy pro sociální bydlení. Tedy od organizace, která prosazovala v minulosti zákon o sociálním bydlení v takové podobě, jež nakonec jako zcela nepoužitelnou odmítli úplně všichni. Snad se pan ministr bude sociálnímu bydlení věnovat jen naoko a reálný vliv přenechá svým vládním kolegyním Dostálové a Němcové, od kterých přece jen zaznívají racionálnější hlasy.

Svého nového podporovatele našel v jeho osobě i projekt Hatefree. Podle slov pana ministra jde o prospěšný projekt a nadále s ním počítá, protože výchova ve společnosti je důležitá. Podle mě jde o peníze vyhozené oknem. A to se pan ministr ještě obšírněji nevyjádřil k požadavkům stejnopohlavních párů na manželství a děti, které také v minulosti aktivně podporoval.

V ostrém kontrastu k tomuto snažení ministra spravedlnosti je jeho nedávná alibistická odpověď na dotaz médií, proč za hnutí ANO nejedná o změnách Ústavy. Což by měla být u ministra spravedlnosti samozřejmá věc. Navíc jako právník musel ústavní právo studovat a snad má i dostatek lidí, kteří mu poradí. Jenže ministr spravedlnosti Pelikán se prý necítí být specialistou na ústavní právo.

Možná jsem ale k panu ministrovi nespravedlivý. Třeba je křeslo ministra zodpovědného za řešení sociálních a lidskoprávních problémů infikováno nějakou virózou. Stačí si vzpomenout na jeho předchůdce, od Džamily Stehlíkové po Jiřího Dienstbiera (Jana Chvojku záměrně vynechávám, ten projevil jistou imunitu, když se sympaticky věnoval handicapovaným). Anebo je to naopak racionální kalkul, protože podobnost s Jiřím Dienstbierem je tu víc než nápadná. Hnutí ANO v posledních volbách převzalo významnou část elektorátu ČSSD a zdá se, že právě Robert Pelikán se nyní snaží aktivně oslovovat liberálně levicové voliče, o které se opíral Jiří Dienstbier a jeho stranické křídlo. Vézt se na této vlně za podpory neziskovek a některých médií pro něj může být pohodlné, byť při pohledu na politický osud Jiřího Dienstbiera současně riskantní.

Na rozdíl od něj je ale Robert Pelikán toho času ministr spravedlnosti. Občané od něj proto očekávají něco úplně jiného. Ať už si odskakuje k jiným tématům z jakýchkoliv důvodů, jako ministr spravedlnosti by se měl v první řadě starat o kvalitu ústavního systému, legislativy a soudů. Z toho se vymlouvat nemůže. Má se starat, aby v Česku bylo stabilní a přehledné právo a aby platilo pro všechny stejně. Pro dlužníky i věřitele, pro bohaté i chudé, pro Pražáky i Ústečáky. V takovém prostředí se pak bude lépe dařit lidem i lidským právům.